Budjikův blog, bejby!

Letošní FF se asi muselo povést, protože to bylo po dlouhé době poprvé, co jsem poslední tři dny neotravoval s tím, že chci jet domů a poslední den se mi dokonce vůbec odjíždět nechtělo. Je to tím, že na noc jezdí čím dál pohlednější slečny? Je to tím, že tam můžeme beztrestně předvádět UFOPORNO kdykoli se nám zlíbí? Možná. Je to představa, že bych se měl po příjezdu vrátit k lopatě? Zcela určitě ano! Ale vzhledem k tomu, že jsem se nakonec k lopatě nevrátil, budu si myslet, že to bylo skvělou atmosférou conu a ničím jiným.
UFOPORNOOO!
Už cesta na con se nesla v pohodovém duchu, za což jednak může fakt, že poprvé za dobu, co má Macháček svůj vůz, se nám s ním podařilo na FF odjet, ale hlavní zásluhy lze jistě připisovat cédéčku s největšími hity Karla Hály, které jsem s sebou prozřetelně přibalil.
Naše první kroky v Chotěboři směřovaly již tradičně do Vočí na pivo. Po ukojení žízně jsme se šli zaregistrovat. – Díky Václave za výborně zvládnutou registraci – nečekali jsme a co víc – dostali jsme jen to, co jsme potřebovali – vstupenku a nic dalšího, žádné časopisy z remitendy, žádné placky či podobné nesmysly, tak se mi to líbí. Hned potom jsme se ubrali na Růžek potrápit chuťové pohárky, vzhledem k tomu, že to bylo ještě před tradiční výměnou obsluhy a kuchaře pro FF, skutečně jsme je potrápili. Pak už nás čekalo ubytování a vyzkoušení bazénu. Letos jsme byli opět v o něco menším počtu. Pan Vojvodík bohužel počal potomka a dobu přes FF strávil s jeho přítelkyní někde v Itálii, kde ryl do stěny srdíčka a vyznával se z lásky k této dámě. (Now would be good time to vomit.) No a také Sup se letos dostavit nemohl, sic dělá asistenta rigu na Frantově novém stereoskopickém muzikálu. Přesto jsme, myslím, zvládli všechny tradiční věci, co se od naší skupinky očekávají. Naše skupina letos byla však posílena o Míšu, se kterou jsem měl jakousi nedořešenou minulost, což hlavně v prvních dnech conu možná malinko kazilo náladu nám oběma, ale vše bylo vyřešeno a konečně můžu říct, že mám po dlouhé době v hlavě relativní pořádek.
Pak už nám nastala programová část conu. 3 dny jsme se prakticky nezastavili. Byl jsem překvapen, že se našlo ještě tolik lidí, kteří neviděli Macháčkovu bažilionkrát opakovanou přednášku o tom, že nemá rád Star Wars, se kterou už prakticky obešel všechny země Visegrádské čtyřky. :D Nutno podotknout, že to pořád byla sranda. Další bylo Hádej, kdo jsem, které si myslím, nebylo špatné, byť jsem ze sebe udělal idiota a do krve se hádal, ačkoli jsem očividně neměl pravdu. Večer už nás čekala jenom diskotéka. Ta se vcelku povedla, naše „připravená“ taneční čísla z příslušných let zafungovala (stačí ze sebe udělat idiota a ono už to jde samo), pařbu podpořila i 501., takže jsme měli i tancujícího Vadera. Bohužel selhala technika a po několikátém výpadku zvuku se nám už pařbu nepodařilo rozjet na tradiční úroveň, ale tak ohlasy byly pozitivní.
Letos jsem měl poněkud víc geeky přednášky, ale dopadly celkem dobře. Odhalil jsem svou neodbornost a přiznal se, že mám diplom z marketingových komunikací a ne někde z VUT, přesto si ale myslím, že zrovna v případě neexistující techniky vytvořené k podpoře světa SW je mé vzdělání adekvátnější. :D
Večer jsme měli Mr. SW, který považuju za úspěch, hosté byli skutečně zajímaví, lecos jsme se dozvěděli, odvezl jsem si obrázek, no super. Jen odhalení Vodenova početí se nedočkalo ohlasu, který jsme chtěli – no bodejť taky, když ho tam 80% sálu už vůbec nezná. Zasraní noví fanoušci :D
sWtahovák byl strašný propadák, takže se na něj snažím zapomenout, vynahradilo mi to ale Star Wař, které si troufám tvrdit, bylo extrémně úspěšné. I nás to myslím bavilo, byť fáze materiálně přípravová a poté úklidová byla náročnější než u jiných pořadů. Hosté mě překvapili tím, co všechno snědli a abych byl upřímný překvapil jsem i sám sebe. Ta lžička soli mě bude pronásledovat. Každopádně to byl úspěch – dokonce mi psali zprávy na fb úplně neznámí lidé, kteří chtěli vyjádřit své nadšení. Toho si velice cením. Jen doufám, že se nám podaří zase přijít s něčím novým a zábavným, byť to asi zase ve stylu našeho hrubozrnného humoru, jak bývá někdy nazýván. :D Možná nejdeme s každým vtipem nějak zvlášť do hloubky, ale zatím to funguje, tak co :D
Zbytek conu se pak nesl v duchu pojídání na Růžku, chození do kina (Kick Ass kicks ass!), dobře na mě taky zapůsobil Time Traveler’s Wife. Mimochodem ten kretén, co hodnotil filmy na tom plakátu před kinem, se na ně musel dívat snad z prdele. Nechápu, co ho vedlo k myšlence, že o jeho pomýlený stojí celý con.
UFOPORNOOOO
Cosplay byla fajn, letos podruhé viděna pohledem soutěžího. Vyhrál jsem super věci  – zábavnou zeměpisnou hru, mluvící tužku z Dr. Who, který nejsem schopný sledovat a placku s cizí ženskou, která má být nějakým způsobem slavná na youtube. Ale tak já jsem to pro ty ceny nedělal, byla to sranda a celkově ta cosplay byla super. A ti co máte problém s diváckým hlasováním – tohle sakra není sazka, tak se pár lístku nevybralo, no a? Děláte, jak kdyby šlo o bažiliony!
Taky jsme prožili báječný den na golfu jako caddy a fakt mě to bavilo. Užili jsme si to všichni. Odpoledne potom bylo ještě zajímavější. Poté co jsem pil pivo na kuráž, pak vodku ze vzteku a pak všechno možné částečně ze vzteku a taky trochu na kuráž, jsem se dostal krásně do nálady no a jak už to tak u mě někdy bývá, ve vočích jsem trošku exponoval, což vedlo k celé řadě zábavných událostí.
UFOPORNOOOO
Dále jen v bodech většinou o lidech
Ufopornooo je hrozně boží, díky Míšo, žes nám ho ukázala, díky vy ostatní, že šíříte jeho odkaz.
Vlastíček měl solidní kostým Wolverina. Vlastíku mysli na mě s Legacy!
Stařík dojel, dovezl dort, udělal nám radost, zamotal hlavu všem gayům a pak nás zase odvezl domů. Začíná se stávat řádným členem Conu.
Milan byl tradičně svůj. Svou výstřednost zvládal s noblesou sobě vlastní a až na pár výjimek byl fajn. Jeho společenství dam bohužel balancovalo na hraně mezi výstředností a otravností.
Macháček – nejstarší člen výpravy byl jako vždy báječný, byť me sral s kecama, když jsem se přestal usmívat. Ale jinak paráda. A má úplně nejvíc nejlepší foťák, co natáčí video v pivu a je to bažilionár.
Týden s Míšou byl velice objevný a jsem za to vděčný. Jinak Míša byla skvělá, že dokázala tolerovat šílenosti spojené se soužitím se mnou, damem a willíkem.
Willík – to je aspoň ten správný masér, který má boží auto a dělá té jejich díře aspoň trochu cti. Naučil nás novou písničku o touze obyvatel Slovenska 40. let po krajanech v establishmentu.
Sup nás všechny překvapil a dojel – byť jen na jediný den. A bylo to úžasné, nechali jsme si namíchat Bahama Mamma a víc jsme k životu ani nepotřebovali. Ať žije Bob Kelso!
Andrea byla letos báječná. Dokonce ani tak nedivočila kvůli cosplayi. UFOPORNOOO Končeně jsme trochu solidně zapařili. – Pořád čekám na kontakt na ty osoby, co potřebuješ zpracovat. :D
Eliška a Invi byly rovněž skvělé, zvlášť Eliška mě potěšila, když oceňovala můj oděvní plán. :D Fanbase jinak bylo fajn, koupil jsem tam tričko a taky jsme tam pořídili staříkovi k narozeninám skvělý Enterprise otvírák
Libínek – bývalý alfasamec, dnes kappasamec, přes věčné špičkování jsme se vůbec nedostali k debatě, až vlastně v pátek, kdy už odjížděl. Byla to plodná diskuse nejen o kachličkách a já doufám, že na ni v budoucnu navážeme.
San vypadá con od conu lépe a byť jsme moc nepokecali (když myslím i tak to bylo víc, než v jiné cony), doufám, že nesplní své výhrůžky a bude jezdit dál.
Bossi nám konečně vysvětlila, proč se nám vzájemně zdá, že se nemáme rádi – šlo o komunikační šumy. Příště si pamatuj, že jsi u našeho stolu vítána. A nedrž Vlastíka tak zkrátka :D
Albi mě nadchla cecíkovým dnem a trošku vyděsila lačností po bagetách, ale jinak super. Gratuluju k dalšímu titulu.
Patrik se ukázal jako pořádný alfasamec a vůdce smečky a zahrál mi Davida Guettu. Je to frajer!
Zvěmi parádně zvládla Mr. SW a jsme ji za to vděční.
Seznámil jsem se blíže s Kiranou, zahráli jsme zábavné deskovky, jsem rád, že se tak stalo, konečně se mi okruh známých rozšířil a ne zmenšil, jak se často děje zásluhou jistých jihočeských blbů.
Juraj Madmaxon byl super v Talk Show a taky prodával perfektní SW karty, kterým jsem nemohl odolat.
Rhox mě nasral, že nepřišel na blafovanou – chce to víc nadhledu.
Stejná rada o nadhledu by se dala aplikovat na Markétu – proč všechno brát zbytečně vážně?
Seznámil jsem se teda s další kupou lidí, ale všechny je nevyjmenuju.
Johanson je boží – UFOPORNOOOO.
Děti toho ví o SW sakramentsky víc než já, což je asi dobře. :D
Na infantildiskotéce jsem zase napočítal jen asi tak 20 skladeb, které hrály furt dokola, ale na druhou stranu, když se lidé baví, tak proč ne, že? :D
Vaškovi jsme přezdívku nevymysleli, ale děkujeme mu za sníh na FF! Tomu říkám plnění slibů.
No a to je asi tak zhruba v kostce všechno. UFOPORNOOOOO

Znáte to, člověk by se měl učit na státnice, ale stejně dělá i ty největší blbosti jen proto, aby si oddálil nevyhnutelné.
Já jsem našel v blízkozti pohovky ležící hromadě časopisů nějaké starší číslo Epochy, kde byl článek o nejdražších jídlech. Pobouřila mě jedna věc – prakticky všechny nejdražší pokrmy v popisu ingrediencí uvádějí 24 karátové zlato!

Jistě, dalo by se možná pochopit, pokud najdeme zlaté vločky na extrémně drahém dezertu. Řekněme, že na čokoládové zmrzlině by to nemuselo vypadat špatně, pomineme-li absurditu faktu, že si do jídla sypeme drahý kov.

Chápu, že lidé, kteří si tato jídla mohou dovolit často neoplývají vybraným vkusem. (Dovedu si představit situaci, kdy takový movitý člověk přijde do obchodu, podívá se na nějakou věc, která se mu líbí, a řekne prodavači – můžete mi tu samou věc vyrobit dražší a nevkusnější? Jistě, polijeme to zlatem!)

Jistě, řeknete si, že jim jenom závidím, že bych se sám chtěl ládovat nejen zlatem, ale třeba i stříbrem, platinou, či třeba rádiem. Možná to i opravdu tak je, jsem si jist, že kdybych byl nechutně bohatý bydlel bych ve zlaté vile, své služebnictvo bych nutil podstoupit složitou operaci, kdy jim bude pod kůži voperováno 24 karátové zlato a celou vilu by hlídali zlatí retrívři (samozřejmě ne ti zlatí retrívři, ale nějací mnohem dražší psi, kteři by byli zaliti do opravdového zlata a vytepáni do podoby retrívrů, kteří by jezdili po mé zlaté zahradě po zlatých kolejnicích)

Jak jinak než nevkusem si však mohu vysvětlovat jídla jako nejdražší hamburger v new yorku (za asi 3300 Kč), který krom výběrového hovězího má v sobě plátky zlata. Proboha proč? K čemu je vám ve flákotě zlato? Na ozdobu to asi nebude, tak tipuju, že kvůli chuti, ale jak sakra může chutnat zlato?

Ne vážně, já se ptám, jedl někdo z vás nějaké větší množství zlata? Může mi říct, jak to chutná? Cucáním šperků jsem kýženého výsledku nedosáhl.

Nebo například nejdražší pizza – ve které najdete v koňaku marinované humry, v šampaňském naložený kaviár, lanýže, skotského lososa a pochopitelně vydatnou porci zlata.

Myslím, že pokud by takováto věc (pizza tomu odmítám říkat) byla naservírována nějakému italovi, tak si uřízne hlavu.


Uf. Vykecal jsem se z toho. Vězte, že pokud mi někdo naservírujete jídlo, které v sobě bude obsahovat víc drahých kovů než příbor, kterým bych ho měl jíst, odstraním si vás z přátel na fejsbůku, jo taková budu svině! :)

Pár hodin před psaním tohoto článku jsem se vytočil u diskuse pod článkem o hře Mass Effect 2, kde spousta lidí kritizuje nový herní systém, který rezignuje na klasické prvky RPG, respektive ho ani tak nekritizuje, jako spíš neinformovaně nadává na to, jak je ta hra „pro děcka“ a „že to je to zjednodušování dnešních her“ a „ať jdou do prdele“.
Proto jsem si řekl, že by možná bylo dobré si připomenout, co to vlastně to RPG znamená a jak jsme se od hry na hrdiny dostali k dnešnímu (či spíše už včerejšímu) pohledu na to, co je RPG.
Hned na začátku je třeba rozšifrovat onu zkratku RPG – Role Playing Game. V překladu hra, jejíž hlavní náplní je vžít se a hrát danou roli. V přeneseném a zavedeném významu  – hra na hrdinu. Už název tedy jasně napovídá, co je v RPG nejdůležitější. Nejsou to tabulky a stovky schopností, ale rozvoj hrdiny především po duchovní a emocionální stránce.
Vraťme se však do historie. RPG hry začaly jako hry s tužkou a papírem. Vzpomeňme na několikrát modernizovaná pravidla D&D (AD&D). A právě tady najdeme ono podhoubí dnešní pokroucené myšlenky, že RPG je pouze o tabulkách, házením kostkou a složitém systému. V době vzniku těchto stolních verzí RPG neexistovaly současné počítače a konzole, lidé si tedy museli vystačit s vlastní fantazií, tužkou a papírem. Pokud byli hráči přátelé, které prostě jen bavilo si sednout a společně si vyprávět dobrodružství, nebylo potřeba žádných pravidel, každý znal hranice svých postav a snažil se jich držet. Jednalo se o opravdový role playing. Nicméně tento systém je neudržitelný, pokud chcete hru více zobecnit a zpřístupnit všem. Potřebujete hranice, jelikož nezodpovídáte za hráče a chcete udržet kvalitu. Proto jsou potřeba pravidla, a tak vznikla ta první. Kostky začaly simulovat princip náhody, který je toliko potřebný a toliko nedosažitelný pokud se hra odehrává pouze ve vlastní fantazii. Zároveň je potřeba zaručit, že se hráč bude chovat racionálně a úměrně svým zkušenostem – proto tedy vznikl onen systém úrovní a zkušenostních bodů, stejně jako systém schopností kouzel a dovedností. Jedině tak zaručíte, že téměř každý hráč (chtíc pro svou postavu to nejlepší) nebude začínat jako supersilný mág schopný v boji na meče porazit i nejsilnějšího bojovníka v kraji. Taková hra by neměla smysl a nemohla by hráče motivovat ke zlepšení. Jediné, co by ho v takovém případě motivovalo je příběh, nicméně ani ten nedokážete zaručit, pokud jej má vyprávět hráčův kamarád.
Tak tedy vznikl onen systém složitých pravidel a tabulek. Doba ale postoupila, počítače dozrály do fáze, kdy byly schopny zobrazit to, co si hráči do té doby jen vyprávěli. Nicméně počítače nebyly na takové úrovni, aby mohly eliminovat princip náhody a reflektovat zlepšování hráčových schopností. Vývojáři tedy pro své hry adaptovali pravidla z původních stolních herních systémů, či se jimi inspirovali k vytvoření svých vlastních. Tak tedy vzniklo to, co mnozí z nás považují za zlatý věk RPG. Sám si z této éry spoustu her pamatuji a s chutí zahraji, ale upřímně – ani jednu kvůli jejímu hernímu systému, nýbrž kvůli jejich příběhům. Příběh je totiž to, co dělá „erpégéčko“ „erpégéčkem“. V konečném důsledku je vám jedno, jestli se na pozadí v počítači hází kostkou 1k8 nebo 2k10, důležité je, že se vám podaří skolit nepřítele.
Doba opět pokročila a přelom tisíciletí potažmo jeho raná léta přinesly stroje zobrazit naše hry ještě lépe a zase přenechat trochu více prostoru samotnému hráči, který hru ovlivňuje svými vlastními schopnostmi a neschovává se pouze za herní systém.
Nechápejte mě špatně, herní systém je pořád podstatný a jistá pravidla a zákonitosti musí fungovat, stejně jako v realitě se řídíme zákony fyziky, i fantasy či sci-fi svět musí nějak tyto zákony reflektovat, proto musí být v rpg pořád rozlišena účinnost zbraní podle materiálu, či použité munice (či očarování). Další aspekt – a tady už se dostáváme k novému pojetí RPG prezentovaného Bioware u jeho Mass Effect (2) – pokud RPG používá klasický izometrický pohled a je prakticky výhradně ovládáno myší – jsou složitá pravidla na místě, protože by opět nepracoval princip zlepšování schopností. Hráč nebude dělat celou hru nic jinak, a proto by jeho postava stagnovala. Rovněž myší úplně neovlivní sekání mečem ani střelbu. Dostáváme se však už ke hrám, na které je nahlíženo plně ve 3D z pohledu třetí osoby či vlastních očí (ano, byly tu i dříve, ale to ponechme stranou). Sami uznáte, že je frustrující, pokud myší zamíříte na nepřítele, vystřelíte a hra vám napíše „Miss“, byť ten šíp, či projektil musel nutně zasáhnout. Proto je tento systém udržitelný pouze v případě, že primárním stylem boje je souboj z blízka. Vynikající aplikaci tohoto systému můžeme vidět například u Dragon Age: Origins.
Ovšem Mass Effect (2) je úplně jinou hrou, kde se téměř výhradně střílí projektilovými zbraněmi (což je vzhledem k tomu, kdy se hra odehrává, v pořádku). Jak tady chcete zapojit pokročilý systém? Pokud nepřítele zasáhnete, pak jste jej zasáhli. Můžete se v tom zlepšit (viz rozdíl mezi začátečníkem a pokročilým uživatelem gamepadu, či rozdíl mezi prostým a profi hráčem na myši). Tedy princip zlepšování schopností není omezený na vaši postavu, ale konkrétně na vás hráče. Netrefíte ani stodolu? Pak vaše postava taky ne, byť může být na vysoké úrovni a to samé naopak. Můžete se tak mnohem více zaměřit na příběh. Mass Effect a hlavně jeho druhý díl nám vlastně poksytuje dokonalý RPG zážitek. Možnost volby, jak se bude příběh a osudy lidí ve hře odvíjet nebyla omezena, ba právě naopak. Způsob (nejen vizuální) prezentace je dechberoucí. Nemusíte nutně utrácet své body do schopnosti „kradení“, abyste otevřeli každou bednu. Máte jednoduché hackovací minihry. Nejste v nich dobří? Pak ani vaše postava nebude a nebudete mít kredity navíc. Rozhodně spravedlivější systém, než abyste byli úplně leví a jen díky tomu, že máte v tabulkách „Kradení +10“ otevřeli každý trezor. Postavu už vám neurčuje systém, ale vy sami. Systém jen reflektuje vaše činnosti a odměňuje vás lepšími předměty či možnostmi upgradu věcí, které už z pozie za monitorem neovlivníte – například sílu zbraní, či průraznost brnění.
A právě proto považuji Mass Effect 2 za obrovský krok kupředu a je smutné, že dnes RPG chápeme jenom jako možnost vylepšování schopností postavy a tak se jím může pyšnit kdejaká hra, která s role playingem nemá nic společného.

Ó ano, píšu na blog a píšu report. Proč? Jsem nemocný, nemůžu z postele, tak mám čas na nepodstatnosti, jakými jsou reporty. :)
Máme za sebou v pořadí již sedmý Koprcon, šestý, kterého jsem se zúčastnil, a pátý, na kterém jsem se aktivně podílel.
Koprcon mám rád. Jednak proto, že za ty roky, co s ním Davidovi pomáhám, jsem si k němu vypěstoval krásný vztah. Pokud je dam otcem, pak já se cítím být takovým Koprconovým bodrým strýcem z Moravy, který vždycky na pár dnů přijede a naučí ho věcem, které pak jeho tatíkovi přidělají starosti. :)
Stalo se hezkou tradicí, že do Kopřivnice přijíždím už ve čtvrtek, abych Davidovi pomohl, s čím je třeba a pochopitelně ho neustále provokoval a zkoušel jeho před Koprem napnuté nervy. Dříve jsem měl za společnost ještě Dorta, který ovšem letos dorazil až přímo na con. Dříve měl na starosti především PC techniku, ale lokální skupina orgů z Radegastu je rok co rok efektivnější a tak letos mohl Dort zůstat doma. Místo něj dorazil stejně jako loni Blair a Sup, se kterými jsme tentokrát měli spoustu práce. Museli jsme dopilovat texty k muzikálu, nacvičit „zpěv“ písní a zabezpečit další organizační záležitosti pro pořady, na nichž jsme se podíleli.
Reálná situace vypadala takhle: Přijeli jsme do školy, chvilku někam nosili krabice a bannery, pak jsme zaúkolovali ostatní a než jsme se nadáli, bylo hotovo. Tak jsme jeli domů, kde jsme pojedli Davidovo excelentní Chilli Con Carne, které jsme nakonec jedli po celou dobu conu. Jaké to mělo následky, si domyslíte asi sami. :) No a potom, co jsme jej spláchli pivem a nějakou sklenkou whisky jsme usnuli. Tolik k pracovním činnostem ze čtvrtka.
Pátek bývá vždycky o něco náročnější, je třeba toho spoustu nanosit, rozmístit, instalovat. Ovšem organizační tým pracoval naprosto skvěle. Jinak možná jste si všimli, že David tentokrát zdaleka ne tak často opakoval, že je to poslední con. Což mě vede k zamyšlení, jestli to tentokrát s tím koncem nemyslí vážně, ale vzhledem k tomu, že už jsme plánovali, co pro příště vylepšit, nemyslím si, že to bude tak žhavé. Letos jsem jeho stres konečně pořádně pochopil, sám jsem před časem dělal velkou akci a vím teď, co to znamená nést břemeno zodpovědnosti. Možná, že mé vyšilování sralo i Davida, a ten, jak to viděl z druhé strany, se rozhodl, že letos bude mnohem klidnější. A opravdu minimálně navenek byl a za to mu patří můj velký obdiv.
Přišla oblíbená část Koprconu. Příjezdy a vítání. My jsme pochopitelně zcela unesení neustálým nacvičováním muzikálu To není měsíc byli zcela ponořeni do zpěvu a tak jsme se rozhodli (byv si vědomi naším neumětelem) přivítat lidi, které opravdu rádi vidíme zpěvem (dobrá, on to ani tak nebyl zpěv, ale záměr takový byl :). Většina lidí pochopila naši snahu udělat jim radost veselým vtípkem a akceptovala to. Až na Albi, která si nezapomněla rýpnout, což vedlo ke znatelnému snížení nálady a v jistých chvílích i myšlenkám o odpískání celé muzikálové části galavečera. Abych citoval naše slova – „My víme, že nejsme zpěváci, my víme, že nám to nezní, ale nemáme rádi, když nám to někdo připomíná.“
Musím říct, že letošní ceny, které jsme na Koprconu rozdali, byly naprosto skvělé a poprvé mě opravdu štvalo, že se se všemi těmi soutěži připravuju (pochopitelně ne sám) a ani jich nemůžu zúčastnit a naopak je musím rozdat ostatním. Pochopitelně je třeba vzít v potaz i fakt, že mi činí opravdu upřímnou radost ocenit krásným SW dárkem někoho, kdo je na Conu poprvé – vím, jakou radost to udělalo na FF před lety mě. Ovšem cpát ty skvělé věci furt těm samým lidem, kteří neví, kdy s tím soutěžením přestat může být po čase frustrující.
Nicméně Kufr se opět myslím povedl. Přeci jen, za ty roky se z něj stává pro nás určitá rutina. Spíš mě to vede k zamyšlení, jak jej oživit, takže se třeba na příštím conu můžete těšit na mírně vylepšený kufr. Uvidíme, co nás napadne.
Letos na Kopr dorazil Stařík, což bylo skvělé. Jednak proto, že jak tak nějak nemám čas držet krok, mnoho typických conařů se mi vzdaluje a víc času trávím s lidmi, kteří nejsou až tak nerdy, což je pochopitelně především můj problém, který mi zabraňuje si užívat některé conové aktivity tak jako dřív. Nicméně našel jsem si své místo v kavárně, s chlapci jsme koupili ingredience na Létajícího jelena (Red-Bull, šumivé víno, Jaegermeister) a za chvíli jsme měli veselý večer, kdy jsme si se spoustou lidí popovídali právě v kavárně. Konečně jsem se naživo potkal s kolegou Paulusem a ten se ukázal jako správný frajer, kterého bych rozhodně na chodící wookiepedii netipoval. :)
Vodenův pohřeb byl opravdu unikátním zážitkem a jsem rád, že z mého původního nápadu, který jsem damovi před časem přednesl, se vyvinula taková skvělá akce. Pamatuju si, jak jsme plní nadšení s Davidem psali scénář týden před koprem a vůbec by mě nenapadlo, že všechny ty věci tak parádně zafungují. Milanův proslov byl famózní!
Poté už jsme se odebrali k domovu a noc strávili připravami galavečera. Vstávat jsme však museli už před sedmou hodinou kvůli tomu, že jediný, kdo měl nové epizody tcw jsem byl já, takže jsme toho moc nenaspali.
Aspoň jsme si užili celý con pořádně.
Od oběda jsem se nezastavil, nejdřív byla dražba, která mě zklamala – nikdo nechtěl mého Hana Sola z edice Playskool za pouhé dvě stovky. Ale já vám ho stejně nakonec vnutím! Dal jsem ho Davidovi do soutěží na příští roky, někdo z vás ho dostane, ať už chce nebo nechce! :D
Soutěž Hádej, kdo jsem zafungovala tak, jak si David přál a já mám radost, že máme další zábavný program. Moje improvizační hodinka v kavárně se kompletně minula účinkem. Místní osazenstvo nepochopilo, že se jedná o program a o pár veskrze trapných pokusech o zahájení přednášky jsem to vzdal a znechucen odešel.
Sobotní odpoledne se pro mě ukázalo jako krizové. Jednak z výše zmíněných důvodů mi nepřišlo jako dobrý nápad, abychom se pokoušeli o zpěv, lidé na conu se mi nějak ztráceli a opět se projevil můj syndrom z posledních dní – z ničeho nemám radost, na všem, co dělám, vidím jen chyby a nedokážu říct, kam patřím. Milanova rada „Dej se na zboj, mnoha lidem v tomhle kraji to už vyšlo“ mě však pobavila natolik, že jsem se rozhodl to prozatím hodit za hlavu a šel jsem na přednášku. Měl jsem klasickou přednášku o technice, která měla ovšem „pokud mohu soudit z reakcí“ veliký úspěch a mě to upřímně nadchlo. Zapomněl jsem, jak je fajn přednášet pro nové fany, kteří se chtějí o svém oblíbeném světě něco dozvědět. Pln energie jsem se připojil k Honzovi a Vlastíkovi a připravovali jsme galavečer.
Dorazil stařík a opět přivezl spoustu „inspirace.“ Létající jelen je opravdu geniální věc. Seznámili jsme se s Lubošem – panem domácím při nahrávání zdravice Zdeněčka Trošky, což byl opravdu zážitek pro silné povahy. Finální verze je asi 11. Pokusem, protože pokaždé jsem se začal tak smát, že to rozhodilo i právě imitujícího Zipa a celé úsilí šlo do hajzlu. Ale nakonec se nám to podařilo.
Zbytek večera jsme dopilovávali texty a připravovali POLENA atd.
Přišel galavečer. S letošní myšlenkou jsem přišel už před docela dlouhou dobou, vinou nedostatku času jsme však na něm aktivně pracovali až posledních pár dnů před Koprem. Cíl byl jasný, udělat galavečer o něco svižnější a opět se pokusit zjistit, co obecenstvo ještě snese. Vzhledem k našemu letošnímu nadšení z klasických muzikálů (a muzikálovému dílu Scrubs) jsme se nadchli pro muzikál. Věděli jsme však, že nejsme schopni ho nacvičit celý, tak jsme jej doplnili o ono vyhlašování největšího fana a předávání POLEN, abychom to vyvážili a nemučili diváky svou parodií na zpěv. Jak se to povedlo, to už nechám na vašem zhodnocení.
Dostalo se nám však pochvaly od pana domácího – ten mimochodem zapříčinil nejednu veselou situaci – hlavně když vyžadoval nájemné v naturáliích (v podobě Vlastíkova světelného meče – to nás opravdu bavilo. Hlavně tedy Vlastíkova reakce). Následující hodiny jsme rozprávěli s panem domácím, dopili létajícího jelena a začli pít létající švestky. Stařík Paulusovi namíchal kombo – ½ slivovice ½ šumivého vína s trochou redbullu. Následky jste mohli vidět sami na párty :D
Párty byla sama o sobě vydařená. Patrik hrál jako obvykle skvěle, všichni se bavili. Já jsem si dobře zatančil a konečně i popovídal se starou známou. Opravdu příjemně strávený večer, to už jsem dlouho potřeboval. Okolo půl čtvrté však Vanilkový měďa (Sup) oznámil svou potřebu jít spát, tak jsme se rozloučili a vyrazili k domovu. Miluju kopřivnické taxíky. Za 30 korun vás snad dovezou až do Mošnova. :D
Ráno pochopitelně nebylo nejpříjemnější po všem tom alkoholu, ale vstali jsme a zbytek dne jsem strávil především tradičním úklidem a loučením.
Večer mě David hodil domů, dokonce mi věnoval dárek v knižní podobě (což oceňuju zvlášť teď jak jsem nemocný). Vlastíček mi na svátky půjčil spoustu her na Wii, což oceňuju rovněž.
Zip byl tradičně skvělý spoluconovník a spolubydlící. Užili jsme spoustu srandy. David je frajer, con uspořádal skvěle. Stařík je frajer, že dorazil oba dva dny. (jen je smutné, že za posledních pár týdnů jsme se viděli akorát na conu :/.
Ostatní jste byli taky skvělí. Bavil jsem se dobře. Con se moc povedl. Rád se zúčastním a pomůžu s ročníkem 2010.

PS: A jestli si pan Vojvodík myslí, že to, že se milostivě ukáže v půlce conu mu zajistí nějaké blahořečení v tomhle už tak dost ukecaném reportu, tak to se panáček plete. :D

Dnes vám povím příběh, který se rozprostírá ve dvou časových rovinách. První se odehrává přesně před rokem, kdy jsem se nastěhoval do svého současného zlínského bytu. I tehdy jsem okrajově pracoval pro SU, měl jsem školu, ale můj den v zásadě spočíval v tom, že jsem přišel ze školy odpoledne, pustil si nějaký seriál, hrál na notebooku nějakou hru, či něco podobného. Užíval jsem si svůj volný čas a říkal jsem si, že jsem na vysoké škole a musel bych být naprostý idiot, abych se něčeho podobného vzdával. Neměl jsem vyšších ambicí a chtěl jsem si v klidu doplout pro svůj vysokoškolský titul. S novým bytem přišel také nový spolubydlící – říkejme mu třeba pan G. Tento spolubydlící, toho času vysoce postavený funkcionář SU, doma skoro nebyl – pracovával dlouho do večera a přišel večer většinou jen na otočku. A pokud se doma zdržel, tak patrně proto, že měl práci. A já jsem ho na jednu stranu obdivoval, že to dokáže, ale na stranu druhou jsem si říkal, že doufám, že takhle nikdy neskončím, protože mám rád svůj volný čas.
Uplynul rok. Jsem šéfem organizačního týmu pro Vítání prváků (ano, pořád těmto funkcím nedokážu říkat funkce manažerské, aspoň něco mi zůstalo). VP je velká akce, dá se říci, že druhá největší po Majálesu. A já (zde nechám prostor pro smích) stojím v jejím čele, jakkoli absurdně to zní) Spolu se školou a dalšími aktivitami, které se mi nakupily, zjišťuju, že mi skoro volný čas nezbývá. A nyní jsem se na situaci podíval očima mého nového spolubydlícího – pana P. Tento je rovněž v druháku, jako já loni, jen je na jiné fakultě. Odpoledne přijde domů, pustí si seriál, nebo zapaří nějakou hru na notebooku. A já jsem ten starší spolubydlící, ráno v osm vypadnu a vrátím se naprosto zničený v osm večer, abych se svižně najedl a vyrazil na večerní schůzky, či někam s kamarádem na pivo (poslední torzo volného času). A pokud zůstanu doma, tak do dlouhé noci pracuju na restech z daného dne, odpovídám na maily atd.
Myslím, že analogie je vám jasná.
A dnes ráno jsem se probudil a vím, že mám před sebou volný den, díky tomu, že jsem tento týden pracoval asi 19 hodin denně, jsem nahnal potřebnou práci a zbytek rozdělil mezi tým, jenže nevstal jsem, jak bych asi mohl, v 11, zapnul si film a nic neřešil. Ne. Já jsem vstal v osm ráno s hlavou plnou VP.
Jenže to není vše. Můj kamarád, říkejme mu třeba Pedro. Ano je to takový masér, že byl jednu dobu i na žvýkačkách, to se podařilo jen největším borcům v čele s Ninja želvama.  Proslulý svou příkrou povahou, svou nelibostí vůči lidem a vyhraněnými názory atd. Dnes? Je ochoten pomoci třeba v 10 večer, i přes drobné záchvěvy remcání se nabídne s výpomocí pro akci, na které mu vlastně nesejde. A co víc, zdá se, že se začal chovat jako pravý romantik. (plus ten facebook…  ) a já se ptám, co bude dál? Zpěv pod oknem? Romantická vyjížďka lodí? Dobrovolná pomoc u armády spásy? Začínám se bát – další pilíř mého žebříčku hodnot zborcen.
Další věc je Stařík – bývaly doby, kdy jsme se viděli několikrát týdně, zašli jsme na pivo, někam zajeli, například na motokáry, lasergame atd. Účastnili jsme se party. Zašli do posilovny atd. Zkrátka nebyl jediný týden, kdy jsme se nesešli. Dokonce když jsem loňské léto trávil v zahraničí, tak jsme se viděli častěji než teď. Protože teď já mám výše zmíněné povinnosti, stařík si dal za svůj privátní cíl zhuntovat si zdraví a vypadat jako pětačtyřicetiletý ještě před třicítkou. To znamená, že jeho život se rozprostírá mezi prací, prací na stavbě, prací při opravě aut a házenou. Zábava připadá na ty krátké chvíle během přesunu autem mezi pracovišti. V neděli jsme se viděli poprvé za 3 týdny na hodinu. A to jsme si možná před rokem říkali, že přece neskončíme jako naši otcové, kteří si na sebe najdou čas jednou za rok kolem Vánoc. S takovou tendencí jsme na nejlepší cestě.
Poslední věcí tohoto článku, který možná působí smutně, i přesto, že jsem se snažil ho pojmout pouze jako vtipný komentář, je Voden, respektive pan Roman V, jenž se takovou přezdívkou ještě před nedávnem mohl honosit. Tento člověk, jak jistě někteří víte, byl schopen nespat 3 noci, jen aby dokázal, že vydrží pít 72 hodin v kuse. Téměř vyhrál soutěž v chlastání piva a to vlastně ani nesoutěžil. Považoval ženské jen za nutné zlo, které by se v životě nemělo udržet déle, než dobu potřebnou pro sexuální akt. Člověk který byl ochoten vypít 4 litry mléka, jen aby se pozvracel. Člověk, kterého nejvyšším cílem na conu bylo kohokoli, kdo se odvážil ve 4 ráno spát, probudit a donutit ho ke koupeli v přilehlých vodních nádržích. A mohl bych pokračovat prakticky jakkoli dlouho. Tento člověk si našel přítelkyni. Rád bych řekl slečnu, ale spíše bych použil slovo, udržovanou dámu zralého věku. Najednou se začaly objevovat na jeho facebookovém profilu fotky s ořezem do srdíčka, na Conech po Vodenovi ani památky, noční telefonáty z akcí skončily. Naplánované výlety za kamarády se neuskutečnily. Místo toho jsou projížďky na kole, zájezdy do Alp a dobrovolničtí pro katolické tábory pro sociálně znevýhodněné děti.
Čtyři základní pilíře mého života padly, co přijde dál, se neodvážím předpokládat. Musím jen doufat, že nakonec se vše obrátí ke starému a dobrému stereotypu.
To by bylo asi tak vše, co jsem chtěl říct.
PS: A příště vám napíšu o všech lidech, co mě serou. Počínaje lidmi, co tráví u bankomatu víc než 45s a lidmi, co na dovolené v Chorvatsku vyfotí 35000 fotek, které vám mají v plánu ukázat, konče.
PPS: A co je zase smutné – prakticky jsem už několik měsíců nepoužil slovo ósm, které původně bylo nosným prvkem tohoto blogu. Z toho si můžete udělat obrázek, jak vážná situace panuje. :D

Ne, na blog již nepíšu tak často. Proč? Mám facebook, krátké postřehy píšu tam a nemám potřebu se vyjadřovat na blogu. Ale sic jsem chtěl nějak zesumírovat své pocity o FF, tak tady jsou.

Pár postřehů: (a ikdyž to nedělám vždy, možná budu i nepokrytě krizitovat)

Předně Voden je podpantoflácký kokot a nasral nás všechny.

SW fanové jsou prostě nejlepší. Na Ein Kessel Buntes jsme to krásně rozpařili (byli tam i non-sw fans a byli také skvělí).

Vlastík měl skvělý kostým – prohrát se svým hulkem vůči němu bylo důstojné. :D (stejně jsem si nedělal moc iluze, přeci jenom hodiny práce, proti roztrhaným riflím a zelené barvě jak na tatru... to je rozdíl :D )

Davídek se skvěle porval s úděsným festivalovským byrokratickým aparátem a z naší crew ukázal, že i přes značně pokročilý věk se nebojí schmutzig parties. :D

Zip si našel Pantoflíčka, obstál ve zkoušce, kdy jsem si pohrával s myšlenkou si najít nového Zipa. :D

Willík je prostě cool. Hlavně se mi líbí jeho plošný, takřka kobercový přístup k seznamování se slečnami.

Zajímalo by mě, jaké má Trewor finální skóre?

Někteří lidé, co se rozhodli být na conu nikoli zadarmo, ale bez peněžité úhrady, aby se vyhli přílišné komercionalizace akce, často dělali věci, které balancovaly někde na pomezi mezi nevkusem a lakotou. Bylo mi stydno za ně.

Dalším přátelům bych přátelsky vzkázal, aby se už vysrali na staré šrámy a vyrazili si nechat udělat nové. :)

Star Wars linie byla pro mě tentokrát opravdu náročná (a nejen pro mě), přátelé, chtělo by to novou přednášející krev, nemůžeme to utáhnout více-méně ve čtyřech lidech. :D

-Ježek, ježek čau, tu sou hovna, tam sou tež, jestli chceš, vem si též. Ahoj, čau!-

Mám radost z vybraných peněz na oběti povodní. Aspoň jsme trošku odčinili ty vtípky. :)

Letos jsem velice málo pil a FF jsem si užil z trochu jiného úhlu a bylo to zajímavé.

Nelíbí se mi nový Vencův systém hodnocení přednášek, kdy člověk může mít zajímavou přednášku a pak mu na ni nepřijdou lidi a dostane za to směšných 90 korun, kdežto někdo jiný vymyslí naprostou pí-ovinu, ve které naslibuje, že uvidíte kozy a bude se mluvit o šukání a najednou má plný dům. Je to, Václave, ta cesta, kterou se máme dát? Protože jestli jo, já si klidně na příště nadělám pornoplakáty a naslibuju třeba pohlavní styk v přímém přenosu, jen aby mi tam přišli lidi. Co se toho týče mohl bych pokračovat, například žádné rozlišení, zda se jedná o přednášku, či zábavný dvouhodinový pořad.

Zkrátka tohle mi celý ten con trošku kazilo. Nejde mi o to, vydělávat na tom, ale pokud chceme dělat věci profesionálně, pak ohodnoťme i své přednášející, kteří se mnohdy připravují mnoho hodin, či dní, adekvátně.


Viděl jsem spoustu filmů, nejsilnější zážitek byl z Watchmenů, o které jsem předtím nejevil nejmenší zájem a velice mile mě překvapili (momentálně jsem na 240. straně comicsu :D). Asi nejhorší, co jsem viděl byl speedracer, všichni jsme odešli asi po 40 minutách marného snažení o pochopení.

Zklamala mě Infantildiskotéka, ikdyž se začala dobře vyvíjet, neustále opakování skladeb, příšerné skoky (Gumídci/highway to hell/gumídci/star wars) mě donutily opustit párty předčasně. Ovšem zase na druhou stranu nemůžu říct, že minimálně na začátku jsem se skvěle nebavil. Rozhodně to byl den, kdy jsem se nejvíc opil (vlastně možná jediný den, kdy jsem se skutečně opil – nevím, co to se mnou je, asi stárnu)

Bez Vodena nám to taky šlo a užili jsme si ten con jinak, ale o to víc.

Přátelé, proměna dobrým směrem, jakou prodělal Růžek – to by si zasloužilo metál. Hlavní krizátor Dam naprosto nepokrytě chválil kuchaře. Všichni jsme padli na zem úžasem.

Startrek linie mi přišla rozhodně zajímavá (neměl jsem čas jí navštívit, ale díval jsem se oknem – spousta skvělých nápadů)

Byli jsme nařčeni z nepřipravenosti některých pořadů atd. Ano, po šesti hodinách přednášení v kuse jsem pak musel moderovat další dvě hodiny Improvizační ligu, která se však myslim (ne díky nám, ale díky soutěžícím) povedla. Naopak, byl jsem na některých podle všeho dlouho připravovaných pořadech, které mě o své zábavnosti nepřesvědčily.

A ano, v mnoha směrech jsme improvizovali a ne vždy se všechno povedlo. :D

Dobrý pocit mám rozhodně z Kufru, který si myslím, že se povedl.

Skvělá byla přednáška o dabingu na Primě Cool, ačkoli jsem jí neviděl celou.

Andrein kostým Leiy je jedním slovem boží. Takový kostým mi po všech těch NT věcech vážně chyběl. Plus ta fotka se Zipem je boží – až budu mít chut hledat kabel, hodim ji na facebook.

Mít přednášku o etiketě v 11 dopoledne je kokotina a podle toho to taky vypadalo. :D

Zip je prostě boží – dokáže imitovat nejen Zdeněčka, ale i další, vytvořit si vztah k figurce vetřelce silnější, než ke štěňátku a navíc už skoro umíme nazpaměť Scrubs – My Musical :D

Macháček mi koupil letadýlko – děkuju!

Celkově to byla skvělá pařba, kde jsem si užil od každého něco (jen mi přijde, že Lord, Albi a další se mi téměř vyhýbali – a to jsem se letos snažil být distingovaný)

Ve všech našich pořadech jsme se tentokrát vystříhali zbytečných sprosťáren a jsem tomu rád.

Skvěle jsme si pokecali s Adamsithem, který se po dlouhé době ukázal.

Jsme zvědav na příští ročník.

A mě už to nebaví psát, takže končím, jdu si pro hovna, pro hovna si jdu... :D

Mějte se krásně, koho jsem pobouřil, tomu se omlouvám, ale co, stejně z toho nemůžete vyvodit žádné důsledky. :D

Rok 2008 byl...dlouhý, jakkoli subjektivně čas plyne rychle, tak když se ohlédnu nazpět, skoro si nevybavuju, co bylo na jeho začátku.

Každopádně se stalo hodně ósm událostí, něco jsem si uvědomil, leckterá stanoviska jsem přehodnotil, v jiných jsem se utvrdil.

Co za tento rok stojí za zmínku:

Předně – viděl jsem HIMYM, stal se die-hard fanouškem a poznal krásu slova awesome.

Z toho jsem potažmo odvodil slovo ósm a na základě toho jsem vytvořil svůj soubor hodnot (nenazývejme to životní filosofií) a uveřejnil ho zde. Což by se de-facto dalo nazvat renesancí tohoto blogu, který si díky vám čtenářům vybudoval určitou pravidelnou čtenářskou obec, za což vám děkuji.

Nepíšu zde až tak často – pravda, ale zase na druhou stranu, kdybych sem měl fláknout kdejaký nepodstatný výpotek mé choré mysli, stalo by se z mého blogu centrum nářků a oslav nad vlastním já a to by nezajímalo ani opravdové likery (čti lajkery, od anglického like – díky Pedrovi mám pocit, že češtinu v mluvené řeči uživám už jen tak z 80%) :)

Letošní rok jsem toho doma pobyl výrazně méně, zase jsem toho spoustu viděl a zažil, ale i o tom už jsem psal.

O tom a o těch co letos byli ósm:

Stařík – přežil moji facku, pokročil v životní fázi, koupil si super auto a přesto všechno jsme zůstali nejlepšími kamarády a užili velkou spoustu srandy – ósm!

Dam – Nově je Wii, ale po celý rok se ukázal být spolehlivým kamarádem s nepříliš spolehlivým autem, co vypadá skvěle a uspořádal totálně ósm koprcon

Süp(čti Zip) – začal si plnit sen a opravdu natáčí filmy a jde mu to dobře, a hlavně nyní natáčí něco o klaunech – ósm!

Peter – ukázalo se, že dávat na jevo svůj názor za každou cenu je možná cennější než být lacině vtíravý. Navíc je to ósm frajer a využil FreeFuckTicket. – ósm!

Zib – ukázal, že je prostě frajer, ale zároveň kamarád. Jen je třeba ho varovat před závislostí na red bullu :) – ósm!

Adriana – dokáže naslouchat, poradit i -když je potřeba- dodat patřičnou kritiku. Zkrátka je ósm!

Evička – no. pevně věřím, že až skončí misska, tak budeme mít Evičku zase zpátky, tak jak jí máme rádi. Ale i tak – pořád je dost ósm na to, aby mohla být v této rubrice :)

Evička n.2 – Setkání bylo zatím krátké, ale rozhodně naše seznámení patří k těm nejvíc ósm zážitkům letošního roku.

Bambi – Zase jsme se sešli, udělali Feel The Awesomeness – the Ultimate Music Experience – ósm

Trky – Nezklamal a v technicko/produkčních IT řešeních se ukázal jako stabilní veličina a taky jako hospodský pal :) – ósm

Tomáš – nebál se zaútočit i na starší kořist a uspěl :) Navíc mám pocit že v současné době ho nikdo nedokáže upít – ósm.

Vlastík – protože se nám vrací do normálu a ikdyž měl případné excesy především zkraje roku, nyní je jako vyměněný – ósm.

Milan – Ač v těžké emocionální situaci, neztratil nic ze svého břitkého humoru – ósm!

Tomík – dal svému životnímu sportu reálnou podobu postavil v Zubří bikepark a nebál se pohádat se s byrokratickým aparátem zastupitelstva města Zubří – ósm.

Ivča – protože byla vždycky veselá, protože se umí bavit a naplňuje význam toho žít ósm. – ósm. :)

Katie – Katie je prostě boží a dbá o naše pravidelné setkávání. Navíc s nikým jiným jsem si tak báječně nepopovídal na téma zelenina jako s Katie – ósm

Voden – protože prostě je ósm!


A spousta z vás dalších je minimálně cool, když už ne ósm. Pokud jsem na vás zapomněl, připomeňte se.


Co naopak nebylo ósm

Tak například není ósm ten, co není Mickey. :)

Ósm nejsou vánoční rýmovačky.

Rozhodně není ósm hrát si na něco co nejsem.

A spousta dalšího, ale vlastně nikdo nechce slyšet to špatné, takže co se s tím budu s.át – že? :)



No, chtěl jsem toho napsat víc, ale i tak je toho dost. Mějte se báječně, užíjte si rok 2009, který bude lepší než ten letošní (proč? Protože jestli ne, tak jsme namydlení :D )

Takže Happy New Year What up!!!

From now on some of my posts will be bilingual.
As I promissed – here's my CV in English

And here's some marketing stuff I do in the University – Sales Promotion

Enjoy it.

Tak jsme konečně zašli zase na Laser game, zase jsme se Zibem vyhráli, dokonce jsme dostali poukázku na pivo – náájs.

Rád bych se však dnes zamyslel nad tím, co nás zdržuje od toho, abychom byli ósm. V zásadě se dá říct, že jsme to my sami a naše nedodržování mnou popsaných zásad.

Nicméně chápu, že někdy jsou lidé v situacích, kdy je velmi těžké dostat se do dostatečně dobré nálady (řešením může být Get Psyched mix ve variantách pro různé příležitosti – na požádání můžu poskytnout).

Sám bych si asi měl get psyched mix pustit, dnešní den byl plný nějakých sucks událostí a informací, nicméně jsem se rozhodl proti svému unawesome syndromu bojovat, takže jsem si pěkně do toho deště a zimy koupil McFlurryho a hned jsem si přiblížil léto.

Což mi připomělo spoustu ósm aktivit z léta – tak za prvé hráli jsme s damem golf – ósm

Dále jsme byli v Bratislavě. Rozhodli jsme se zaučit Vojtu našim conovacím zvyklostem – bezúspěšně, ještě pořád ho baví program více než opíjení se. Je však třeba říct, že ani já jsem se v Bratislavě neopil a neměl ani potřebu opět exponovat, no však víte. :) Věřím, že toto období mám zdárně za sebou a mohu se zase tvářit distingovaně.

Poslední věcí, která mi vadí je, že si spousta lidí nemůže udělat čas na věci které jsou ósm, ale místo toho dělá věci, které jsou zábavné asi jako speciál National Geographic o transplantaci leguáních varlat. Nevyčítám to však jim – vyčítám to tomu systému (no vlastně trochu i jim, já si totiž na ósm věci ten čas prostě udělám)

Dále jen zkratkovitě:

Adriana je ósm – hraje laser game a rozumí většině mých teorií

Zib je frajer na laser game a rád bych vyzdvihl jeho osobní zásluhy na tom, aby se tento týden lasergame uskutečnila. Ještě aby se zbavil svého úřednického režimu a je to. Ale je na dobré cestě.

Se staříkem jsme zase dokázali, že jsme perfektní tým schopný jednat v obtížných situacích. Staříku – Internetové HI 5!


No, zbytek si nechám na příště.

PS – chtěl jsem pro letošní koprcon trendy tričko, nakonec nebude tak trendy, jak jsem si myslel. Zatím jsme holt nenašli ten správný recept na to, jak být geek a trendy zároveň.

Ve zktratce napíšu pár klíčových událostí:

Pracoval jsem coby průvodce u cestovní kanceláře.

Byl jsem v Německu, Rakousku, Itálii, Švédsku a v Norsku

Najezdil jsem 8000km autobusem, 2000km autem, 600km na kole a 580km lodí.

Na svých cestách jsem namátkou viděl: Lillehamer, Oslo, pohoří Jottunheimen, Geirenger fjord, Trollstigen, Stigfossen a dalších asi tak tisíc vodopádů, byl jsem v polárním podnebí, v kraťasech jsem byl v místech věčného sněhu, jel jsem po Peer Gynt vegen, plul lodí, co se do ní vejde 36 vagonový vlak, zaplatil daň moři, Sjel jsem na kole sopku Monte Amiata, byl jsem v Pienze, v toskánských vinicích a koupil tam Chianti, snědl víc lilku než za celý život, viděl jsem lázně Saturnia, Bagno Vignoni, jezero Lago di Bolsena a mnohem mnohem víc.

Byl jsem poprvé celých deset dní v Chotěboři a bylo to tam ósm.

Konečně jsem definitivně ovládl svou životní filosofii a díky tomu se učím duševní rovnováze rychleji.

S Bambim jsme udělali Feel The Awesomeness – The Ultimate Music Experience mix, který mapuje vše podstatné v hudbě.

Sám jsem udělal několik Get Psyched mixů.

Udělal si báječný opening sezóny se dvěma bi-slečnama – stařík mi pořád nedodal ten pás pro toho, kdo první zvládne trojku. Jo a bylo to überósm.

Vyhrál jsem sázku o facku a při vykonávání sázky jsem málem zabil své dva kamarády.

Dam mě nauči to podstatné k tomu, abych následně měl onen výše zmíněný opening – díky.

Byl jsem u Vodena doma – je to tam naajs.

Stařík si koupil nové auto – ósm'

Navštívil jsem krematorium v Pelhřimově, ať vím do čeho du.

Byl jsem na lasergame – ósm!!!

Se staříkem jsme podnikli excelentní dovolenou.

Jefree s náma sice není, ale přesto bych ho chtěl zmínit – chyběl, škoda ho.

Vyzkoušel jsem si novou teorii – V jakoukoli hodinu, kdykoli vejdete do Chopperu – je tam bud Stařík nebo Tomáš.

Stařík si našel novou přítelkyni a je ve vztahu – no...tak dejme tomu – díky tomu mám protekci v baru – to se hodí. Navíc se zatím stále ještě nechová jako kokot – Je to holt frajer!

Neudělal jsem si dobrý první dojem na staříkovu novou přítelkyni – viděla mě třikrát – poprvé opilého, podruhé poblitého, potřetí došlo k expozici mých genitálii a pak jsem se zase pozvracel. První dojem mi nevyšel.

Následující setkání se snažím ze všech sil si napravovat reputaci.

Tomík otevřel bike-park a byli jsme na báječné párty se spolužáky.

Dnes jsem byl ve škole na zápise – skoro nikdo neměl párty náladu – SUCKS!!

Blíže jsem se seznámil se svou spolužačkou – ósm.

rád bych řekl lidem, které mám rád, že je mám rád. A lidem, které nemám rád bych řekl, že mě serou všichni a každý zvlášť. :)


Léto skončilo, ale party jde dál – party totiž není o tom ožrat se, party je stav mysli – když máte párty náladu – cítíte se dobře a cítit se dobře – to je základ dlouhého a štastného života.

SO feel the awesomeness inside of you – I know, there is a lot of it!!!

PÁRTY LÉTO SKONČILO, AŤ ŽIJE PÁRTY PODZIM, ZIMA A BŮHVÍCOJEŠTĚ!!!



PS:

Věřím, že demokratická společnost má právo se ke všemu svobodně vyjádřit a chápu také, že internet k tomu dává jedinečnou příležitost. Navíc v současné době můžeme napsat svoji reakci přímo pod článek, který nás k nějaké reakci přiměl. Přes všechny své plusy má internet i několik zásadních nevýhod. Předně poskytuje naprostou anonymitu jeho uživatele. To je jistě věc příjemná a také v jistém směru zásadní. Bohužel z pohledu internetových diskuzí zcela špatná. Pod rouškou anonymity se může každý poloblbý psychopat, který dokáže zapnout počítač vydávat za největšího odborníka a jeho nejoblíbenější činností je soustavná kritika jakéhokoli oboru lidské činnosti. Většina těchto lidí by vám do očí nikdy neřekla všechny ty silácké řeči, kterými se tak ráda ohání v internetových diskuzích.
Internetových diskutérů je několik druhů, jedním z nejhorších pak jsou tzv. „Všeználci“, takovýto diskutér pod různými alter-egy okupuje většinu odborných, či oborově zaměřených webů a jeho nejoblíbenější činností je neustálá kritika. Takovýto člověk vstane, nasadí si brýle, použije silný krém proti akné, oblékne svou oblíbenou generickou mikinu nevýrazných barev, sedne k internetu na vysokoškolské koleji některé z technických vysokých škol a rázem se z něj stává byznysmen s dvěma Ferrari, nejmodernější výpočetní technikou, třemi doktoráty a neustálou touhou poukazovat na svou dokonalost. Ze své imaginární pozice pak odsoudí jakýkoli počin designérů všech automobilek, zneváží technologický pokrok ve většině oborů lidského konání a případně urazí pár lidí. Následně vypne svůj počítač a s pocitem konstruktivně stráveného dne ulehne ke spánku.
Lidé v další skupině nepotřebují nic předstírat, jejich životní náplní je však ze své pozice neustále kritizovat současnou politickou scénu za jakýchkoli okolností. Je jim naprosto jedno, o čem je diskuze, do níž přispívají, jelikož vždycky nakonec skončí u politiky. Například v diskuzi pod článkem o dámském spodním prádle takovýto diskutér rád poučí ostatní, jaký orgán dané prádlo zakrývá a nezapomene dodat, že přesně v tom orgánu je současná politika, protože je u vlády pravice. Od té chvíle na něj zaútočí, coby na kryptokomunistu pravicověji smýšlející diskutéři a o zábavu je postaráno.
Proto se chci na závěr zamyslet, mají internetové diskuze vůbec nějaký význam? Možná komerční, protože především v politických diskuzích jdou počty přečtení do statisíců. Pro člověka, který chce rozumně diskutovat však ne. Přijde mi totiž, že v internetových diskuzích prostě na normálně smýšlejícího člověka nenarazíte a pokud nechcete dopřávat potěšení těm nenormálním, internetové diskuze pro vás pozbývají významu.

PS: Dle mého pozorování jsou naprosto nejhorší lidé v diskuzích na serveru novinky.cz. Tímto jim chci vyjádřit své opovržení.

Inu, žil byl jednou jeden Džek Ounýl, jehož malý syn jehož jméno si nepamatuji a pro příběh není důležité, se zastřelil jeho služební zbraní Berreta ráže 7.42mm s automatickým vyhazováním náboje z hlavně a prodlouženým zásobníkem schopným 17 výstřelů.
Toho dne si Džek řekl, že se mu již v armádě nelíbí a odešel z ní. Ovšem nechal si svou zraň Berreta ráže 7.42mm s automatickým vyhazováním náboje z komory a prodlouženým zásobníkem schopným 17 výstřelů.
A tak zůstal doma.
Všechno by bylo krásné, kdyby jednoho dne nepřišel jistý Němec(?) jménem Emmerich, který se rozhodl natočit sequel k filmu 10 000 B.C., jenž plánoval natočito čtrnáct let později.
Džek Ounýl po událostech popsaných v sequelu k 10 000 B.C. se rozhodl, že se zase vrátí domů a tentokrát se věnoval hvězdaření. Svou zbraň Berreta ráže 7.42mm s automatickým vyhazováním náboje z komory a prodlouženým zásobníkem schopným až 17 ran nechal spolu s ostatními Berretami ráže 7.42mm v muničním skladu na základně.
Velitelství Supertajné Podzemní Superzákladny Obsahující Stárgejt(TM) si myslelo, že nebezpečí je zažehnáno – Brána na Abbydosu zničena nukleárním zařízením mk.3, Deniel Džeksn je mrtev a jeho ozářenou mrtvolu ohlodávají E.T. Supi(TM) a Džek Ounýl je bezpečně schován ve svém domě s dalekohledem.
Ovšem chytrý divák ví, že brána na Abbydosu zničena nebyla, Nukleární zařízen mk.3 explodovalo na Raově lodi a to všechno nastartovalo bláznivý řetězec událostí vedoucí až k přeobsazení toporného Kurta Rasla mnohem netopornějším Ričrdem Dínem Endrsnem (TM)
Celá věc byla uzavřená, jenom Sem Kártrová(zahrána báječnou kanadskoamerickou herečkou Amandou Plesknutnou (Tapping)) se semtam poštourala ve Stargejt(TM)
Nicméně jednoho dne se Stárgejt(TM) znovu roztočila a z ní vyšel bubák jménem Apofis(TM) doprovázen Džafy(TM) a Tyjelkem(TM) a sebral jednu Nepojmenovanou Vojínku Amerického Letectva Sloužící na Supertajné Podzemní Superzákladně Obsahující Stárgejt(TM).
Tak se velitelství Supertajné Podzemní Superzákladny Obsahující Stárgejt(TM) rozhodlo znovu poslat supertajné superposly pro Džeka Ounýla marně se snažícího se zamaskovat změnou aktéra.
A tak se Džek musel vrátit znovu do služby, v muničním skladu si vzal zpět svou Berretu ráže 7.42mm s automatickým vyskakováním náboje z komory a rozšířeným zásobníkem umožňujícím až 17 výstřelů. Deniel Džeksn mezitím v poklidu pšíkal na Abbydosu a oddával se bezuzdným orgiím se svou ženou Šarí. Velitelství Supertajné Podzemní Superzákladny Obsahující Stárgejt(TM) se snažilo dozvědět pravdu o původní misi z Džeka Ounýla. Ovšem ten zapíral a zapíral. Tak se rozhodli poslat na Abbydos pro sichr ještě jednu tentokrát silnější mk.4 nukleární nálož, která rozmetá i zbytky domnělé Denielovy ohořelé mrtvoly. To už Džek Ounýl vyměkl a rozhodl se, že kápne božskou, načež kontaktoval Deniela Džeksna na Abbydos a vedl tak druhou misi na tuto zapískovanou planetu. Spolu s Džekem Ounýlem se na Planetu vydal i starý známý Major Kavalský a emancipovaná Sem Kártrová. Všichni měli radost z toho shledání a Deniel Džeksn pozemšťánkům vysvětlil, že pro potřeby seriálu bylo rozhodnuto, že hvězdná brána není jen na dvou světech, ale na milionech a milionech jiných světů, které v drtivé většině vypadají jako lesy jižní Kanady. Tak si Kártrová obkreslí Abydosskou kartuši(TM) a zavede ji do počítače nyní nově vzniknuvšího Velitelství Hvězdné Brány(TM), které vzniklo ze Supertajné Podzemní Superzákladny Obsahující Stárgejt(TM). Mezitím Apofis spolu s Džafy a Tyjélkem ukradnou Denielu Džeksnovi Šarí. To džeksna nasere a tak nasravší se na písčitou planetu odchází Džeksn spolu s Ounýlem a Kártrovou zpět na zem, aby se tam utvořil tým EsGé1, který se odvážně pustí na kanadsky vypadající Chulak, hlavní planetu Apofisovy nezměrné říše. Tam se však stane ostudná věc – všichni členové týmu EsGé1 jsou chyceni a zavřeni do Goauldského Vězení(TM), kde se dozvědí dvě věci – jednak že spolu s Šarí byl unesen i Skára, kterého si Ounýl v seqelu k 10 000 B.C. oblíbil. a z obou těchto postav na kterých hlavním postavám záleží udělal Apofis Goauldy a členy své rodiny. Navíc v tom dílu je explicitní záběr na odhalené genitálie Šarí. A tak jsou naši hrdinové zhrzeni. Navíc jsou odsouzeni k popravě – a tu se v Tyjélkovi ukáže jeho pravé medvědí srdce a tak zradí svého domělého boha, aby zachránil EsGé1 a přidal se tak do krásné seriálové čtveřice, která nás měla provázet po dalších deset let. A tak se všichni šťastně dostali domů – až na Kavalského, ve kterém zůstal Goauld a po nezdařené operaci zemřel. Po úvodních neshodách mezi velitelství a Tyjélkem se ze všech stali nejlepší přátelé a zjistili, že Džek Ounýl vlastně není tak posedlý smrtí svého syna, že Sem Kártrová není tak upjatá, že Deniel Džeksn pořád jen nepšíká, že Tyjélk je vlastně hrozně hodný a pořád říká Indeed a že všichni mimozemšťané v galaxii mluví anglicky, protože je to snazší. A tak mohl začít krásný seriál, který bude v různých reimaginacích a spin-offech žít v našich srdcích až do té doby, dokud i poslednímu z nich neklesne sledovanost

Ano, už je to tak – během 14 dnů jsem byl se Staříkem a Tomášem na dvou akcích – pokaždé jsem potupně vrhnul. Zahnán do kouta těmito fakty, dospěl jsem k rozhodnutí, že minimálně do konce prázdnin se netknu tvrdého alkoholu – jediný alkoholický nápoj, jenž mohu v této době požívat je pivo. Pokud toto nedodržím, prohrávám a Stařík byl instruován vrazit mi pět facek.

Rád bych poděkoval oběma výše zmíněným za příkladnou péči o člověk postiženého traumatem vyvolaným zvýšenou hladinou alkoholu v krvi.

Vyhrál jsem sázku – bez kalhot jsem vešel do nejdivočejší hospody v rožnovském Bronxu, koupil tam Tomášovi cigarety a nechal spropitné na 70 Kč. Díky tomu jsem oběma v tomto článku zmiňovaným uštědřil takovou facku, že mám modřinu na palci a jim hučí v hlavě ještě teď. Legendární!

PS: Staříku, jsi tetovaný a ve vztahu, doufám, že se cítíš špinavý.

WHAT UP!

Jednou mi jeden člověk řekl, že člověk je přesně takový, jak se cítí a život je přesně takový, jak ho vnímá. A tento člověk měl naprostou pravdu. Jakmile ukážete světu slabinu – je po vás – proto říkám, že nejlepší cestou k úspěchu v životě je prostě být ósm – to je stav, který se těžko popisuje, ale spočívá v tom, že se prostě cítíte dobře, protože jste se přenesli nad klasickou lidskou ctižádost a pochipili jste, že si nemusíte nic dokazovat, že jediný člověk, který vás ve skutečnosti posuzuje jste vy sami a právě v tom je život krásný. Prostě když se spokojíte sami se sebou a dosáhnete vyrovnanosti – všechno je pak snazší a lepší. Protože pokud se cítíte, že jste boží, tak prostě boží jste a vaše okolí vás tak začne vnímat.

Ovšem toho stavu nelze docílit laciným dokazováním si něčeho, jak nám to předvádějí všemožní machýrci v postarších Opelech s nenalakovanými nárazníky, kteří jsou v klubech největší borci a poté zjistíte že vlastně dělají nějakého největšího pucfleka v továrně a jsou deprimovaní svým zpackaným životem.

Zkrátka – je třeba dosáhnout vnitřní vyrovnanosti a pak se můžete cítit skvěle a působit tak na ostatní. To samé je to s nahlížením na svět. Pokud se budete dívat na svět pozitivně a budete ve svém pozitivismu upřímní, tak svět bude lepší a vy si ho víc užijete.

Proto buďte ósm, buďte cool, buďte v pohodě, užívejte života, užívejte dne, užívejte mládí, stáří, nebo čehokoli, co chcete. Protože všechno je jen takové, jaké si to uděláte.

PS: Laser game je naprosto legendární a každý by jí měl hrát!

Vyhrál jsem nad Staříkem – Naajs!

PPS: Staříku, jestli to čteš – vzpomeň na Jefreeho, před každou blbostí, kterou bys chtěl udělat.

What Up!

Když jsem před třemi lety vyjížděl vstříc hlavnímu městu našich východních sousedů, abych tam navštívil tehdy nově vzniknuvší setkání fanoušků sci-fi a fantasy Slavcon, nenapadlo by mě, že se z toho stane pravidelná a velice očekávaná každoroční událost. I letos jsem se tedy vydal směrem na jihovýchod s tím rozdílem, že díky kamarádově nemalé investici, jsme měli k dispozici vlastní vůz a cesta se tak stala mnohem příjemnějším zážitkem. Nakonec se ukázalo, že krom komfortu nám bude díky zapůjčené GPS navigaci dopřáno i vlastivědné okénko. Tento úžasný moderní přístroj nám ukázal vesnice, o jejichž existenci vedou spory snad i jejich obyvatelé. Přesto jsme se pomalu ale jistě pohybovali směrem k Brnu. Po dvou a půl hodinách jízdy po silnicích, vedle kterých by i oslí stezka působila jako D1, jsme dorazili do asi hodinu vzdáleného Brna, kde jsme naložili posledního člena výpravy a vyrazili jsme směrem k Bratislavě. Po zralé úvaze, jsme se rozhodli jet přes Rakousko, cestou nás škrobený ženský hlas navigace neustále naváděl zpět do vlasti, takže jsme nakonec tuto moderní vymoženost využili pouze jako dobře zpracovanou mapu.
Na večer jsme dorazili na místo určení – střední dopravní školu nedaleko centra Bratislavy, kde se Slavcon již tradičně koná. Naše registrace proběhla jako vždy velmi rychle. Každý z nás dostal placku s maskotem Slavconu a vstupenku s magickým nápisem VIP značícím, že krom zábavy každého z nás čeká také přednáška. Díky prudérním zákonům se na Slovensku nesmí konzumovat alkohol, ba dokonce ani nápoje obsahující kofein, na půdě školy. Bystřejším čtenářům je jasné, že tento zákon se kriticky podepsal na nabídce nápojů v místním bufetu. Nutno však říct, že díky skvělé nabídce velmi levných a chutných pokrmů, jsme absenci alkoholických nápojů oželeli. Nicméně, jak už jsem psal výše, na Slavconu jsme nebyli poprvé a zásoby českého piva jsme si přivezli s sebou bezpečně uložené v kufru kamarádova vozu.
Po nezbytném přivítání se s pořadateli, jsme se jali vyhledat nějaké staré známé. Velmi záhy jsme je objevili a mohla započít první fáze conu, tedy popovídání si s přáteli, sdělení novinek a zhodnocení dosavadního průběhu akce. Jak se Slavcon postupem času stává věhlasnější, účastní se ho i čím dál více lidí. Letos jich organizátoři napočítali dokonce 750. Přesto jsem ani jednou neměl pocit, že by bylo přecpáno. Větší počet lidí měl akorát tu nevýhodu, že se mezi nimi hůře hledaly známé tváře. Ty neznámé tváře mě zase kvůli rostoucí oblibě gotického stylu občas i vyděsily. Abych vám to přiblížil. Většinou se jedná o dívky, které svou mrtvolně bledou pokožku zakrývají do poloprůhledných černých svršků s abstraktními motivy utrpení, jejich image pak podtrhuje i podobně temný účes.
Slavcon byl odjakživa především fantasy con a od toho se také odvíjí jeho program. Proto jsem se přednášek prakticky nezúčastňoval a můj chvilkový kontakt s programovou linií probíhal pouze ve sci-fi místnosti, která je přeci jen bližší mým zájmům. Přednášky a projekce si během tří dnů vzaly na paškál většinu stálic na sci-fi scéně, takže návštěvník se mohl dozvědět mnohé o Star Treku, Battlestar galaktice, Babylonu 5 a pochopitelně i o Star Wars, jež jsme měli na starosti my. Určitou dobu se snažíme zavést trend, že přednáška na conu by měla být především zábavná a ne nutně až tak informativní. První přednáškou ze Star Wars linie byla kamarádova přednáška Star Wars v pornografii. Její název myslím dost jasně vypovídá i o jejím obsahu. Díky vtipu přednášejícího jsme se u prohlížení lechtivých výjevů i dobře pobavili.
Sobotní dopoledne na Slavconu 2008 bylo pro díky našim přednáškám spíše pracovní, a tak jsme se rozhodli odpoledne strávit mimo budovu conu a pokochat se krásami slovenského hlavního města. Náš cíl byl jasný, po třech letech našeho pravidelného pobytu ve slovenské metropoli se nám nepodařilo navštívit jednu z jejich dominant, rozhlednu a restauraci UFO, takže naše kroky mířily právě tam. Musím říct, že ze samotné rozhledny jsem byl spíše zklamán – chyběl mi především onen závrať nahánějící pohled dolů, jehož absenci zapříčinil právě talíř restaurace pod rozhlednou. Nejsilnějším dojmem z UFA pak paradoxně byla návštěva neobvykle architektonicky vyřešených pánských toalet, které poskytly krom místa pro úlevu i excelentní výhled.
Večer už jsme strávili zase zpátky na conu, kde jsme se nejdříve zúčastnili slavnostního večera, během něhož nechyběla oslnivá ohňová show. Mně osobně však mnohem více zaujalo UV taneční vystoupení s názvem Peklo, očistec a ráj. Účinkující byli oděni do kostýmů, které na určitých místech odrážely UV světlo, výsledný efekt byl vskutku magický a skvěle se hodil k atmosféře conu. Po skončení hlavního programu následovala volná zábava za doprovodu živé hudby, která byla po půlnoci nakonec utišena příslušníky slovenské státní policie. Ještě před odchodem jsme se stihli zúčastnit řízené diskuze na téma science fiction, kterou jsme svými smělými názory záhy zcela rozklížili.
Bratislava přeci jen není nejblíže a tak jsme neděli na conu vlastně strávili pouze krátkým loučením a vyrazili jsme směrem k domovu. Stejně tak jako minulé ročníky, i ten letošní jsem si náležitě užil a jsem rád, když vidím, jak je Slavcon rok od roku větší, lepší a profesionálnější.

Pane Zůbku, já vám tleskám!

A mám radost, ale zároveň se mi bude stýskat po spolužácích.

A abych se s nima rozloučil, udělal jsem video.

Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám rád hudbu a kulturu staršího data. Jednak je to způsobeno dobou, kdy jsem vyrůstal. Devadesátá léta u nás se nesla v duchu filmů z osmdesátých let. Lidé v posametové extázi objevovali všechno dříve zapovězené a to znamenalo i dohnat si filmovou a hudební tvorbu let osmdesátých. Pamatuju si ty časy, kde MTV ještě nebyla stanicí, kde si neustále ubližují potetovaní lidé. Byla stanicí, kde se hrály hlavně písničky. Písničky z ranných let devadesátých a let osmdesátých – jak jinak. Na starém videu jsem si přehrával všechny ty úžasné filmy pěkně v one-voice dabingu. Takové ty úžasné filmy, jako jsou Star Wars, Commando, Robocop, Rambo a spousty dalších. Sledoval jsem na německých televizních stanicích Knightridera, A-Team. Na českých Želvy Ninja.

Dnes jsem o dvanáct let starší a zajímám se i o současnou kulturu, baví mě, chápu ji, ale už prostě nemá toho kouzelného ducha "Eighties". Dob šílených účesů, kožených bund, bílých kalhot, silných aut a spousty ženských s trvalou svolných k nezávaznému vztahu. (Bráno z toho západního pohledu) U nás to byla doba šílených účesů, džínových bund, tuzexových džín, škodovek 130R Rapid a spusty žen s trvalou svolných k závaznému budování rodinných statků. (Pamětníci, opravte mě.

Každé desetiletí druhé poloviny dvacátého století mělo nějaký styl, ve kterém se neslo. V padesátých letech to byl Rock'n'Roll, Elvis, Chuck Berry, Little Richard a další. Doba obrovských aut, nechutného nadužívání veškerých statků v USA. Nebyla to vlastně vůbec hezká doba bráno z pohledu dnešního uvědomělého člověka. Jistě, já to akceptuji a věřím, že to tak nějak mohlo být, ale pro mě to bude doba Rock'n'Rollu, maturitních večírků a tanečních zábav v tělocvičnách, kde snadno sbalíte dívku, kterou ve svém autě odvezete nad město, nechtěně oplodníte a nakonec založíte rodinu. Takhle jsou nám totiž prezentována padesátá léta kulturně.

A co třeba šedesátá léta? Hippies, sexuální revoluce a podobné věci. Proč bych nemohl nasednout do pomalovaného volkswagenu a odjet s bandou vlasatých lidí někam na woodstock, kde bych se oddával spolu s ke všemu svolnými lepými děvami k radostným sexuálním zážitkům (a patrně zašel na nějakou pohlavní nemoc)?

Sedmdesátá léta...Já nevím, snad vyšly Star Wars, aby mi za patnáct let mohly změnit život. Ale jistě. Byla to doba disca, kolečkových bruslí a začátků slavných kapel let osmdesátých. A taky doba několika skvělých seriálů.

A jsou tu osmdesátá léta, o kterých jsem se už zmínil dřív. Prakticky veškeré základy mých kulturních měřítek leží zde. Krásné tři roky jsem si prožil právě tam a zbytek života jsem se tam neustále vracel. Filmy tehdy byly sice hloupoučké jak bulharská striptérka, ale byly zvláštním způsobem kouzelné. Měly něco svého, něco, co je činí i po letech snadno rozpoznatelnými. Něco, co má to své kouzlo a nepustí.

V dnešní době už nedokážu rozpoznat žádný vyhraněný směr, většina tvůrců se už omezila na pouhé vykrádání a renovování starých nápadů, což je nejmarkantnější v hudbě. Bohužel stejný trend se začíná projevovat i ve filmu. Jenže, jak chtějí dnešní filmaři s jejich poetikou, že i realita je lepší udělaná CG, chtějí vracet k osmdesátkovým klasikám? To prostě nejde. Tehdy to bylo o bourácích, výbuších, cool hláškách, leteckých brýlích, bílých ležerních obleků, růžových košil a poctivé kaskadérské práci. Toho se už dnes asi nedočkáme. My dnes chceme mít všechno uhlazné a cool, chceme drsné ekologicky smýšlející rapující ulíznuté frajery, ne ty polozarostlé vágusy z osmdesátých let.

Mohl bych pokračovat, ale pořád je tu obrovská šance, že všechno jen vytrhávám z kontextu a celé je to jinak. Proto se raději zde zastavím.


Ale pokud budete chtít – podívejte se na tohle, možná vám to ukáže něco z poetiky osmdesátých let:

Ano, správně, mluvím tu teď o katastrofě vzducholodi Hindenburg. Tolik nevinných lidských životů bylo zmařeno kvůli takovému zbytečnému novátorství. Vždyť máme povozy? Tak nač potřebujeme ještě vzducholodě? Mluvil jsem s jedním svým přítelem, který je mimo jiné i dušezpytec. Rozmlouvali jsme dlouhé hodiny a shodli jsme se na tom, že by se všechny podobné vynálezy měly nejen zakázat, ale jejich autory je třeba pro výstrahu zavřít!

Další podobnou věcí je bicykl. Nač, přátelé? Nač? Cožpak nám nestačí věrný přítel oř? Můžete se svému bicyklu podívat do očí a říci, dobře jsi mi sloužil, tady máš cukříček. Nemůžete . A právě o tom tady mluvím! Všechny ty ďábelské vynálezy nás jen odlidšťují! Mám pocit, že za pár let budou mít i naše děti ozubená kolečka v hlavách! A já se vskutku bojím! Což mě přivádí k lokomotivě. Představte si ten svět za několik desetiletí. Mladý mechanický novinář si sedne na létající vzduchovlak, poháněný částečně parou a částečně těmi Teslovými nesmysly. Čert je nám dlužen elektřinu! A nedej bůh elektřinu toho satanova bratra!

Mi drazí lidé, cožpak nemůžeme žít, jako kdysi? Pospolu budeme pěstovat obilí, ale ne s tím satanským ruchadlem, ale pěkně postaru! Budeme chovat krávy a křížit koně. Já bych rád viděl takový svět! Já bych rád viděl, jak se mé bodré rudolící dítě rozběhne po zelené louce a z krávy si nadojí čerstvé chutné mléko! Jen mám strach, aby nám to všechno nezničily stále se častěji rozmáhající vzducholodě!

Sir Malcolm Gatesburry

Víte, jednou mi řekl můj kamarád, že nikdy nenapíšu nic vážného. Tak jsem se nad tím zamyslel a s hrůzou zjistím, že má pravdu. Když píšu něco vážného, nestojí to za nic. Nejsem prostě ten typ člověka, který bere věci vážně. Ne, to není přesné vyjádření. Já beru věci vážně, jen nedávám najevo, že je vážně beru. Většina lidí ode mě očekává, že vše, co prožiji, potom náležitě zábavnou formou nějak interpretuji. Pravdou je, že totéž od sebe očekávám i já. Když já padnu do deprese, neexistuje člověk, který by mě z ní mohl účinně dostat. Musím to být zase jenom já. Ale já to jinak nedokážu, než tak, že o tom napíšu něco veselého, nebo si to já sám nějak vtipně interpretuji. Nevím, přijde mi to jako podivnost. Já řeším i vážné věci s nadsázkou, když ji používat přestanu, jsem v depresi. Když jsem v depresi mohu psát jen neveselé věci, které mi však nepomohou a úroveň mají taky pražádnou. Co mi tedy zbývá? Zase napsat něco veselého. Když se zase začnu na svět dívat pozitivně, tak pozitivní bude. Budu zase psát veselé sliby a dostojím tomu, že jsem naprosto průhledný a schopný psát jen veselé věci.

Taky vám to celé přijde jako scestná slátanina?

Poslední dny je mi moc smutno. Jsem doma sám. Užírám se pro svou neschopnost říct jisté osobě jisté věci, které jsou však pro mé zdravé mentální fungování zcela nezbytné. Mám zničené PDA, což by až tak nevadilo, jelikož jsem se od něj dokázal odpoutat, problém je s tím, že pokud neuznají záruční opravu, tak budu muset zaplatit asi 5 000 korun za opravu, což zcela zhatí mé budoucí plány a nejspíš si nebudu moct dovolit jet na skvělou dovolenou po republice. Myšlenky, že všechno dobře dopadne jsem se vzdal. Snad nebude tak zle, alespoň si uděláme nějakou jinou dovolenou, není přece důležité, kde jste, ale s kým tam jste a jestli se dobře bavíte. Mám i další povinnosti, na které nejsem ochoten myslet, protože celá tíživá realita se pak stává ještě tíživější. Všechno je vlastně na nic.

A když už jsem si říkal, že nemůže být hůř, tak přišlo něco, co mi můj omyl vyvrátilo stejnou razancí jako úder dobře vykovanou rytířskou rukavicí přímo do tváře. Měl jsem tu smutnou možnost vidět u své tety asi 30 minut vysílání kabelové hudební televizní stanice „Óčko“. Již dlouho se mi nestalo, aby mi z nějakého televizního vjemu bylo fyzicky špatně, ale této televizi se to povedlo dokonale. Nejdříve jsem zatlačil slzu, jenž skanula nad lidmi, kteří tuto zrůdnost sledují. Dokáži si je vybavit naprosto přesně. Jsou to dívky pubertálního a postpubertálního věku, které nosí všechny stejný účes, bundy khaki barvy, či s kamuflážním vzorem různých barev, tedy vypadají doslova uniformně. Smutné. Tuto televizi sledují přesně ti lidé s mobilními telefony renomovaných značek, jimiž se pořád chlubí. Také lidé, jež si více než na svém duchu zakládají na svém zevnějšku. Lidé jejích nejoblíbenější zábavou je okrádat mladistvé dívky o jejich nevinnost v pochybných diskotékových klubech a potom se s tím chlubit svým spolužákům, přičemž jejich vyprávění zásadně zahrnuje i podrobný výčet použitých otvorů, snaha o nejvěrnější reprodukci vydávaných zvuků a velmi podrobné líčení tělesných pachů. Zkrátka a dobře takovíto lidé sledují onu stanici. A jak to vím? Krom bezduchých moderátorů je tato televize plná uniformní hudby a doslova hodin reklam na mobilní vyzvánění, tapety na displej a jiné „originální a jedinečné“ doplňky jejich života. Ovšem ta pravá odpornost teprve přišla. Asi v jednu hodinu odpoledne začal hrát videoklip kapely Ramstein. No, pominu-li fakt, že si dovolují takovou obludnost vysílat před desátou hodinou večerní, tak musím apelovat na vedení stanice, aby příště před reprodukcí tohoto videoklipu dalo alespoň deset minut předem velkým červeným písmem napsané varování ministerstva zdravotnictví. Musím říct, že tento videoklip nejen, že zadupává do země byť jen náznaky dobrého vkusu, tak je především odporný. Fyzicky odporný. Jen si to představte. Scéna je asi taková: Skladiště, zpěvák, s dlouhými vlasy nepříliš ladnou postavou v kožených slipech. Zbytek kapely je zcela nahý. K tomu ještě asi dvacet zcela nahých mužů, jež se po sobě obscénně sápou. Perverzitu celého videoklipu dotváří ještě fakt, že tento pletenec odporných mužů neustále kropí vodou protipožární automaty.

Teprve potom jsem pochopil, že na světě není tak zle. Že na světě je přímo odporně, když si může někdo dovolit obdivovat tuhle obludnou nestvůrnost.