Budjikův blog, baby!

Včera jsem se stal obětí dvou znuzených policistů. V 11 hodin večer jsem jel potemnělým městem, abych vyzvedl svého drahého otce, který právě dokončil linku a musel by jít přes celé město pěšky. Což by pro něj jistě nebylo příjemné, neboť cestu v našem městě si již přestáváme pomalu vybavovat, neboť ji od nás dělí asi 40cm velmi nestabilní hmoty vzniklé ze sněhu a deště. (Na tomto místě bych rád pozdravil pana starostu. Jistě si na vás vzpomenu u příležitosti příštích komunálních voleb) Jediné místo, kde lidé ještě rozeznají vozovku je naprosto nefrekventovaná cesta u kostela, kde malý traktůrek bojuje se sněhovou pokrývkou takřka permanentně. Jsme tedy buď velmi zbožné město, nebo onoho traktoristu platí sám Nejvyšší, nevím. Vím však, že mnozí by jistě ocenili, kdyby se dalo chodit a jezdit i jinde, než kolem kostela.

Tak si tedy jedu a tu se najednou za mnou objeví policejní Fabia. Jede za mnou...a pak najednou začne doposud klidný majáček na střeše blikat a svítí na něm velká cedule STOP.

Odtušil jsem, že by bylo nanejvýš vhodné zastavit vozidlo. Jaké však bylo mé hrůzné zjištění, že nejsem řádně připoután. Ovšem vymyslel jsem vskutku kulišáckou taktiku. Zastavil jsem vozidlo a okamžitě vystoupil ven pozdravit pány policisty. Tito mne požádali o průkaz totožnosti a průkaz o způsobilosti k řízení silničního vozidla. Podal jsem jim tedy příslušné dokumenty a čekal co bude dál.

Druhý policista – patrně ten hodný z dvojice – mi podal náustek a chtěl, abych jim dýchnul do měřícího přístroje. Nicméně já – nervózní jako penzista na poště začátkem měsíce- jsem nemohl rozbalit onen sáček s náustkem. Tak jsem jim sdělil, že mám vlastně takovou policejní premiéru a jestli by mi nepomohli. Hodný pan policista mi tedy ukázal, jak na to. Já jsem jim dýchnul. Chvilku to ten stroj počítal – já jsem věděl, že jsem si na večeři neměl dávat Kari. Nakonec mi pan policista sdělil očekávaný negativní výsledek. Potom se mně ještě ptali čí je to auto a co tam vůbec dělám. Když jsem jim na všetečné otázky odpověděl, popřáli mi hezký zbytek večera, pochválili mne za důslednost a odjeli.

Taky nemají nic lepšího na práci než otravovat slušné lidi.

Hlavně, že jim nesvítilo na autě jedno světlo.

Nebudu tady nikoho zdržovat dlouhým vysvětlováním, proč jsem sem tak dlouho nepsal. Fakt je ten, že důvody byly čistě osobní. Neslibuji, že budu psát dál, ale budu se snažit.

Představte si idylický stav věcí. Dostanete vysvědčení, ve škole je prakticky klid, máte před sebou pár dní volna, prostě všechno, tak jak má být. Jenže já se cítím nespokojen. Nenaplněn.
Proč? Je to sled několika událostí, které mi přinášejí starosti. Tak předně. Béžím na vlak, který má odjíždět za 10 minut, díky bohu, mám vždy u sebe soundtrack z Rockyho, který je vždy schopen ve mně probudit něco jako atleta v důchodu, nicméně i ten postačí proto, abych stíhal stanovené limity, když je nejhůř. Tak si běžím, po očku sleduji hodiny. Všechno jde dobře – nový osobní rekord – 5 minut. Trošku se sice strachuji o znovupoužitelnost některých svých orgánů, jež jsou pro další plnohodnotný život nezbytné. Nicméně zatím, všechno probíhá dobře, když v tom… Měl jsem pocit, jako by se mi před očima odehrál celý život. No teda skončil jsem někdy ve věku, kdy jsem se bál bez dospělého vedení opustit pískoviště…Nechme toho. Zkrátka jsem upadl na ledě a pochroumal si koleno, čímž jsem se připojil ke svému kamarádovi, kterýžto také trpí zraněním nohy. TO se mi v první chvíli zdálo docela dobré, představa, že budu celý den ležet, nechávat se obsluhovat zbylými členy rodiny a celý den se opájet filmy a seriály. Bohužel realita je zcela jiná. Ráno jsem se probudil ve sladkém očekávání výše zmíněných kratochvílí. Jaké však bylo mé hrůzné zjištění. Nejprve mi bylo oznámeno, že zítra přijede pán, který nám má pomoci zapojit nový internet. Už ona představa nového internetu mě děsila, nicméně uchlácholen faktem, že za ušetřený peníz nechá tatínek domů zavést placenou satelitní televizi, jsem přestal provádět záškodnické akce s cílem sabotovat onu koupi. Dalším děsivým zjištěním bylo, že už mi nezůstal žádný díl Hvězdné brány, který bych ještě neviděl, a další díly jsou prozatím nedostupné. Dokonce ani vydírání mého hlavního dodavatele veškerého podobného materiálu nebylo tak efektivní, jak jsem čekal. Jenže to stále nebylo všechno. Moje sestřička mi oznámila, že VŠECHNY VOLNÉ DNY u nás bude nastěhovaný bratranec, se stravovacími návyky pštrosa dvouprstého, důvtipem postaršího řidiče fekálního vozu a snahou o napodobení čehokoli, co je alespoň trochu –in – tedy zcela nevkusné. Oblíbenou kratochvílí tohoto bratrance je častování mě otázkami typu: Co to je? Co to děláš? Co to hraješ? Na co se to díváš? Můžu si něco zahrát? Podáš mi tohle? A můžu si pučit mobil? Asi devadesátkrát za hodinu. Tím se rozpadá úplně všechno. Nemůžu se dívat na seriály, nemůžu ani spát v mém vlastním pokoji. Na počítači mě prakticky nic nebaví a jediné co mi pomáhá udržet si smysl pro realitu je přátelství s mým miniaturním slůnětem jménem Puddle Jumper.

Fakt, že mi můj kamarád oznámil, že s ním jdu na ples jeho bývalé školy mi moc na náladě nepřidal. Po tom, co jsem dal výpověď v práci. Mám teď nouzi o peníze a navíc nemám vhodný společenský oděv.

Ostatně finanční otázka mně tíží čím dál víc. Už jsem byl tak nějak zvyklý na stálý měsíční příjem a ten mi teď skončil… Ptáte se jak? Tak já vám to povím. Prostě přijdu jednu mrazivou neděli do práce a tam se mnou nepromluví ani klika u dveří. Ale říkám si, proč ne? Stejně rozhovory s většinou mých kolegů považuji za jednu z největších ztrát času, byť se vždycky tvářím, že mě fakt, že jedna servírka se ošklivě podívala na jinou a ta si o ní teď myslí, že jí nenávidí a tak mi hned musí říct jak je zlá a podlá a nedá se jí věřit, strašně moc zajímají. Tak jsem si dělal svou práci, když v tom mi jedna z mých kolegyň s pohledem, který by se dal popsat jako něco mezi pohledem šimpanze po neúspěšné operaci levé hemisféry a kudlanky nábožné krátce po pohlavním styku, podává lístek, kde jsou vypsány veškeré povinnosti, které prý mám za jeden pracovní den vykonat. Když jsem si v hlavě odečetl tyto všechny mé nově nabyté úkoly od toho, co se má každý den v práci standardně vykonat, tak na mou kolegyni zbyla už pouze její oblíbená činnost – inhalace hořícího tabáku s příměsí karcinogenů. A fakt, že si ze mě naše „vždy usměvavá“ servírka začala dělat srandu nepříliš vkusným způsobem, ve mně vyvolal stav, který jsem doposud nezažil. Do hlavy se mi hnaly výjevy z televizních novin, jejichž nejčastějším tématem bylo žhářství, masové vraždy, genocida, válečné konflikty, zločiny proti lidskosti, sestřih toho nejlepšího z Go-Go show a podobně. Díky bohu, Aláhu, Krišnovi, Višnovi, Mao Tse-Tungovi, Matce štěstěně a tomu pánovi, co se předávkoval houbami známými jako lysohlávky a tvrdil, že je Ježíš Kristus, jsem veškeré tyto ohavné myšlenky zapudil a pouze s úsměvem na tváři konstatoval, že dávám výpověď. No, ještě to chtělo zahnat myšlenky na slovní inzultaci zbylého personálu a bylo to. Tak jsem opustil svou práci, kde jsem byl po čtyři roky a nikdy nenašel dost odvahy na to abych odešel.

A to jsem vám ještě neřekl, jak jsem jednoho dne přišel domů a dcera jedné z mých ex-kolegyň ležela na posteli, zcela omámena účinkem jakéhosi pochybného destilátu a zvracela. Což je samo o sobě dost hrozné, nicméně to všechno umocnil fakt, že její vzhled je prostě….no takový….. Víte někdo jak vypadá savec jménem Keporkak?

Tak, přátelé, loučím se s vámi a jsem o poznání klidnější, než jsem byl na začátku psaní těchto řádků. Děkuji, že jste mě vyslyšeli.