Budjikův blog, baby!

Karel Hála

Hádej Matyldo


1. Prodírám se mlázím a mám těžkou kabelu,
do které vkládám vše to, o čem sním,
pro tebe zpívám a jahody jím.
Hádej, Matyldo, hádej, Matyldo,
jak mnoho váží jen jedinej sen,
o tom, že složím ti píseň
a tíseň z duše vyženu,
a pak tu tíhu už vysypu ven.

2. Brání se houští a tíží mě kabela,
do které si tajně vkládám to, o čem sním,
a tma se na mne spouští a to by dělat neměla,
neboť tu zpívám a nenajdu rým.
Hádej, Matyldo, hádej, Matyldo,
jak mnoho váží jen jedinej sen,
tolik snad váží jeden dubovej kmen.

3. A tak světem se vláčím,
a táhnu s sebou kabelu,
do které teď vkládám štíhlý tón,
tón, který se chvěje,
chvíli plnej naděje,
potom se ztrácí a jsem jako on.
Hádej, Matyldo, hádej, Matyldo,
jak mnoho váží jen jedinej sen,
o tom, že tóny, ty tóny ti vážu v jedinou kytici
a najdu záhon a s notama jen.

4. Prodírám se tmou a mlázím, mám přetěžkou kabelu,
do které ukládám ze snů dým,
a za hlavu házím vše, co stojí za belu,
pro tebe zpívám a jahody jím.
Hádej, Matyldo, hádej, Matyldo,
jak mnoho váží sen, kterej teď mám
o tom, že jednou zvednou tě moje ruce do nebe
a pak tě ke snům do kabely dám.

Jak orlové, rvouc tkáň z jater,
létáme do nižších pater,
Hledáme svého reka,
jak na zemi v bolestech heká,
hledáme jeho bol,
abychom jej obrátili v pól,
bojíme se smrti,
však umíráme,
bojíme se výšek,
však létáme,
kdo jsme?
Kdo jsme?
Toť otázka.




Chaluhy se vlní,
kocouři vrní
sedláček oře,
jeho žena pláče v noře
ledovce tají,
žena hřivovou omáčku tají
dcera ta ji jí,
hřibová omáčka taje
ledovec potichu taje,
a oráčova dcera ta je!


Muž tisíce bolů,
znám od pólu k Pohlu,
za práva lidu bojovat se dal,
systém jej však do okovů jal,
přesto brání se dál,
drama, zchladilo jeho žal,
není však konec tomuto muži,
radoval bych se být v jeho kůži,
tento muž nezhyne,
ba zhynout nesmí


muž drobný postavu,
nikoli však duchem,
bojovně odvážně
proti konvencím se staví,
a ač se o něm dav posměšně baví,
tento muž v okovech dál mosty staví,
bojí se klece,
v kleci však vyrostl,
na pomník vědy, svou oběť přinesl,
je to on, kdo žije, když ostatní se topí,
je to on, koho zřejmě nikdo nikdy nepochopí


Spanilá, éterická,
Avšak skutečná jak země,
Kouzelná, zábavná,
Rve duši ze mě
Nechce mi ublížit,
Přesto tak činí,
Zraňuje mne svým bytím
Zraňuje mne tím, co k ní cítím
Umírám žalem,
Přesto však šťastním,
Jsem blázen?
Možná!


Bolestně dívám se osudu vstříc,
Co vidím? Obzor v mlze? Či vůbec nic?
Jaký je osud nás, jedinců v lidství?
Chceme se odpoutat, či setrvat?
Máme snad bojovat?
Nebo se vzdát?
Leží náš osud v úsvitu věků?
Či snad v propasti zneuznaných reků,
Budeme žít dál? Či shoříme ve Vatře?
Odpověz prosím, můj velký bratře!!


Žijíc se na prostor vesmíru dívám,
Mrtev však ten prostor skutečně poznám,
Mohu však prožívat i když jsem mrtev?



Málo tvorů podobných mu je,
Cokoli chci, vždy mi zprostředkuje,
Když přítele v nouzi potká
Železo dokud žhavé je, kuje,
Když hlavu mou zasáhne bol,
Když srdce mé zatouží po radosti,
On, ač by svá kolena musel zaprodati,
Vždy nalezne cestu svou,
Vždy mému bolu uleviti dokáže,
Kdo to je? Toť muž tisíce jmen,
Jedno však pravé je,
Kdo to je?
On ví.

Manželství

Už dlouho jsem chtěl napsat něco o manželství. O jeho duši o jeho záludnostech a krásách. Ale zřejmě ještě neuzrál čas




Geometrické tvary


Napadlo někoho z vás, drazí žáci, jak těžké je pojmenovat geometrické útvary?
Mlčíte. To jsem si mohla myslet.

My, fanoušci přátel slapových jevů, se nepovažujeme za fanoušky slapových jevů, nicméně za fanoušky fanoušků slapových jevů, což nás činí unikátními. Nikdy se nikdo z vás nesnažil vypátrat proč lidé sedávají u přehrad, nádrží, moří a jezer a očekávají slapový jev? Nám ano, zjistili jsme, že se vlastně všichni pohybujeme v slapovém světě, plném nepředslapitelných událostí. Tak napříslap již v záslapní škole jsme roztřízeni při těloslapu na slapce a děvčata. Lidem, kteří nevidí, říkáme slapci, dáváme jim slapecké hole, slapecké psy a přijde nám to zcela normální. Můj prastrýc je již poloslapý a stáhle slapuje krásné modýlky lodí, které přímo využívají slapových jevů. Tento prastrýc také chová slapice a má panický strach ze slapýšů. A to všechno nám přijde přirozené. A to nechci mluvit o tom, jak zásadně slapové jevy ovlivňují ovulaci…

A mohl bych pokračovat.

Každopádně na to, že je to vlastně jenom zdvořilostní otázka, je poměrně složitá. Kdo je schopen určit, kdy se má dobře a kdy špatně? Co přesně na tom závisí? Jak bys definovala – Mít se dobře? Je to stav kdy ti všechno vychází, jak v osobním, tak v profesním životě. Je to stav, kdy jsi obklopena věcmi, které ti neustále dělají radost... A já se ptám.. existuje vůbec člověk, který může říct, že se má dobře a přitom nelhat?

Myslím, že možné to je, ale to se potom nedá definovat obecná definice toho, co je Mít se dobře. Mít se dobře je věc opravdu velice subjektivní. Když se někdo má dobře, tak pro druhého by takový stav věcí znamenal mít se špatně.

Tak já nevím.