Rock'n'Roll, bejby!
2.04.2007
O kráse kultury let minulých,
o ztrátě patřičného kontextu, o tom jak bych chtěl žít v osmdesátých letech na Floridě, o ztrátě kulturní vyhraněnosti a úpadku vkusu dnešní mládeže
Nikdy jsem se nestyděl za to, že mám rád hudbu a kulturu staršího data. Jednak je to způsobeno dobou, kdy jsem vyrůstal. Devadesátá léta u nás se nesla v duchu filmů z osmdesátých let. Lidé v posametové extázi objevovali všechno dříve zapovězené a to znamenalo i dohnat si filmovou a hudební tvorbu let osmdesátých. Pamatuju si ty časy, kde MTV ještě nebyla stanicí, kde si neustále ubližují potetovaní lidé. Byla stanicí, kde se hrály hlavně písničky. Písničky z ranných let devadesátých a let osmdesátých – jak jinak. Na starém videu jsem si přehrával všechny ty úžasné filmy pěkně v one-voice dabingu. Takové ty úžasné filmy, jako jsou Star Wars, Commando, Robocop, Rambo a spousty dalších. Sledoval jsem na německých televizních stanicích Knightridera, A-Team. Na českých Želvy Ninja.
Dnes jsem o dvanáct let starší a zajímám se i o současnou kulturu, baví mě, chápu ji, ale už prostě nemá toho kouzelného ducha "Eighties". Dob šílených účesů, kožených bund, bílých kalhot, silných aut a spousty ženských s trvalou svolných k nezávaznému vztahu. (Bráno z toho západního pohledu) U nás to byla doba šílených účesů, džínových bund, tuzexových džín, škodovek 130R Rapid a spusty žen s trvalou svolných k závaznému budování rodinných statků. (Pamětníci, opravte mě.
Každé desetiletí druhé poloviny dvacátého století mělo nějaký styl, ve kterém se neslo. V padesátých letech to byl Rock'n'Roll, Elvis, Chuck Berry, Little Richard a další. Doba obrovských aut, nechutného nadužívání veškerých statků v USA. Nebyla to vlastně vůbec hezká doba bráno z pohledu dnešního uvědomělého člověka. Jistě, já to akceptuji a věřím, že to tak nějak mohlo být, ale pro mě to bude doba Rock'n'Rollu, maturitních večírků a tanečních zábav v tělocvičnách, kde snadno sbalíte dívku, kterou ve svém autě odvezete nad město, nechtěně oplodníte a nakonec založíte rodinu. Takhle jsou nám totiž prezentována padesátá léta kulturně.
A co třeba šedesátá léta? Hippies, sexuální revoluce a podobné věci. Proč bych nemohl nasednout do pomalovaného volkswagenu a odjet s bandou vlasatých lidí někam na woodstock, kde bych se oddával spolu s ke všemu svolnými lepými děvami k radostným sexuálním zážitkům (a patrně zašel na nějakou pohlavní nemoc)?
Sedmdesátá léta...Já nevím, snad vyšly Star Wars, aby mi za patnáct let mohly změnit život. Ale jistě. Byla to doba disca, kolečkových bruslí a začátků slavných kapel let osmdesátých. A taky doba několika skvělých seriálů.
A jsou tu osmdesátá léta, o kterých jsem se už zmínil dřív. Prakticky veškeré základy mých kulturních měřítek leží zde. Krásné tři roky jsem si prožil právě tam a zbytek života jsem se tam neustále vracel. Filmy tehdy byly sice hloupoučké jak bulharská striptérka, ale byly zvláštním způsobem kouzelné. Měly něco svého, něco, co je činí i po letech snadno rozpoznatelnými. Něco, co má to své kouzlo a nepustí.
V dnešní době už nedokážu rozpoznat žádný vyhraněný směr, většina tvůrců se už omezila na pouhé vykrádání a renovování starých nápadů, což je nejmarkantnější v hudbě. Bohužel stejný trend se začíná projevovat i ve filmu. Jenže, jak chtějí dnešní filmaři s jejich poetikou, že i realita je lepší udělaná CG, chtějí vracet k osmdesátkovým klasikám? To prostě nejde. Tehdy to bylo o bourácích, výbuších, cool hláškách, leteckých brýlích, bílých ležerních obleků, růžových košil a poctivé kaskadérské práci. Toho se už dnes asi nedočkáme. My dnes chceme mít všechno uhlazné a cool, chceme drsné ekologicky smýšlející rapující ulíznuté frajery, ne ty polozarostlé vágusy z osmdesátých let.
Mohl bych pokračovat, ale pořád je tu obrovská šance, že všechno jen vytrhávám z kontextu a celé je to jinak. Proto se raději zde zastavím.
Ale pokud budete chtít – podívejte se na tohle, možná vám to ukáže něco z poetiky osmdesátých let:
Dnes jsem o dvanáct let starší a zajímám se i o současnou kulturu, baví mě, chápu ji, ale už prostě nemá toho kouzelného ducha "Eighties". Dob šílených účesů, kožených bund, bílých kalhot, silných aut a spousty ženských s trvalou svolných k nezávaznému vztahu. (Bráno z toho západního pohledu) U nás to byla doba šílených účesů, džínových bund, tuzexových džín, škodovek 130R Rapid a spusty žen s trvalou svolných k závaznému budování rodinných statků. (Pamětníci, opravte mě.
Každé desetiletí druhé poloviny dvacátého století mělo nějaký styl, ve kterém se neslo. V padesátých letech to byl Rock'n'Roll, Elvis, Chuck Berry, Little Richard a další. Doba obrovských aut, nechutného nadužívání veškerých statků v USA. Nebyla to vlastně vůbec hezká doba bráno z pohledu dnešního uvědomělého člověka. Jistě, já to akceptuji a věřím, že to tak nějak mohlo být, ale pro mě to bude doba Rock'n'Rollu, maturitních večírků a tanečních zábav v tělocvičnách, kde snadno sbalíte dívku, kterou ve svém autě odvezete nad město, nechtěně oplodníte a nakonec založíte rodinu. Takhle jsou nám totiž prezentována padesátá léta kulturně.
A co třeba šedesátá léta? Hippies, sexuální revoluce a podobné věci. Proč bych nemohl nasednout do pomalovaného volkswagenu a odjet s bandou vlasatých lidí někam na woodstock, kde bych se oddával spolu s ke všemu svolnými lepými děvami k radostným sexuálním zážitkům (a patrně zašel na nějakou pohlavní nemoc)?
Sedmdesátá léta...Já nevím, snad vyšly Star Wars, aby mi za patnáct let mohly změnit život. Ale jistě. Byla to doba disca, kolečkových bruslí a začátků slavných kapel let osmdesátých. A taky doba několika skvělých seriálů.
A jsou tu osmdesátá léta, o kterých jsem se už zmínil dřív. Prakticky veškeré základy mých kulturních měřítek leží zde. Krásné tři roky jsem si prožil právě tam a zbytek života jsem se tam neustále vracel. Filmy tehdy byly sice hloupoučké jak bulharská striptérka, ale byly zvláštním způsobem kouzelné. Měly něco svého, něco, co je činí i po letech snadno rozpoznatelnými. Něco, co má to své kouzlo a nepustí.
V dnešní době už nedokážu rozpoznat žádný vyhraněný směr, většina tvůrců se už omezila na pouhé vykrádání a renovování starých nápadů, což je nejmarkantnější v hudbě. Bohužel stejný trend se začíná projevovat i ve filmu. Jenže, jak chtějí dnešní filmaři s jejich poetikou, že i realita je lepší udělaná CG, chtějí vracet k osmdesátkovým klasikám? To prostě nejde. Tehdy to bylo o bourácích, výbuších, cool hláškách, leteckých brýlích, bílých ležerních obleků, růžových košil a poctivé kaskadérské práci. Toho se už dnes asi nedočkáme. My dnes chceme mít všechno uhlazné a cool, chceme drsné ekologicky smýšlející rapující ulíznuté frajery, ne ty polozarostlé vágusy z osmdesátých let.
Mohl bych pokračovat, ale pořád je tu obrovská šance, že všechno jen vytrhávám z kontextu a celé je to jinak. Proto se raději zde zastavím.
Ale pokud budete chtít – podívejte se na tohle, možná vám to ukáže něco z poetiky osmdesátých let:
2.04.2007 | Komentáře (0)