Budjikův blog, bejby!

Dnes vám povím příběh, který se rozprostírá ve dvou časových rovinách. První se odehrává přesně před rokem, kdy jsem se nastěhoval do svého současného zlínského bytu. I tehdy jsem okrajově pracoval pro SU, měl jsem školu, ale můj den v zásadě spočíval v tom, že jsem přišel ze školy odpoledne, pustil si nějaký seriál, hrál na notebooku nějakou hru, či něco podobného. Užíval jsem si svůj volný čas a říkal jsem si, že jsem na vysoké škole a musel bych být naprostý idiot, abych se něčeho podobného vzdával. Neměl jsem vyšších ambicí a chtěl jsem si v klidu doplout pro svůj vysokoškolský titul. S novým bytem přišel také nový spolubydlící – říkejme mu třeba pan G. Tento spolubydlící, toho času vysoce postavený funkcionář SU, doma skoro nebyl – pracovával dlouho do večera a přišel večer většinou jen na otočku. A pokud se doma zdržel, tak patrně proto, že měl práci. A já jsem ho na jednu stranu obdivoval, že to dokáže, ale na stranu druhou jsem si říkal, že doufám, že takhle nikdy neskončím, protože mám rád svůj volný čas.
Uplynul rok. Jsem šéfem organizačního týmu pro Vítání prváků (ano, pořád těmto funkcím nedokážu říkat funkce manažerské, aspoň něco mi zůstalo). VP je velká akce, dá se říci, že druhá největší po Majálesu. A já (zde nechám prostor pro smích) stojím v jejím čele, jakkoli absurdně to zní) Spolu se školou a dalšími aktivitami, které se mi nakupily, zjišťuju, že mi skoro volný čas nezbývá. A nyní jsem se na situaci podíval očima mého nového spolubydlícího – pana P. Tento je rovněž v druháku, jako já loni, jen je na jiné fakultě. Odpoledne přijde domů, pustí si seriál, nebo zapaří nějakou hru na notebooku. A já jsem ten starší spolubydlící, ráno v osm vypadnu a vrátím se naprosto zničený v osm večer, abych se svižně najedl a vyrazil na večerní schůzky, či někam s kamarádem na pivo (poslední torzo volného času). A pokud zůstanu doma, tak do dlouhé noci pracuju na restech z daného dne, odpovídám na maily atd.
Myslím, že analogie je vám jasná.
A dnes ráno jsem se probudil a vím, že mám před sebou volný den, díky tomu, že jsem tento týden pracoval asi 19 hodin denně, jsem nahnal potřebnou práci a zbytek rozdělil mezi tým, jenže nevstal jsem, jak bych asi mohl, v 11, zapnul si film a nic neřešil. Ne. Já jsem vstal v osm ráno s hlavou plnou VP.
Jenže to není vše. Můj kamarád, říkejme mu třeba Pedro. Ano je to takový masér, že byl jednu dobu i na žvýkačkách, to se podařilo jen největším borcům v čele s Ninja želvama.  Proslulý svou příkrou povahou, svou nelibostí vůči lidem a vyhraněnými názory atd. Dnes? Je ochoten pomoci třeba v 10 večer, i přes drobné záchvěvy remcání se nabídne s výpomocí pro akci, na které mu vlastně nesejde. A co víc, zdá se, že se začal chovat jako pravý romantik. (plus ten facebook…  ) a já se ptám, co bude dál? Zpěv pod oknem? Romantická vyjížďka lodí? Dobrovolná pomoc u armády spásy? Začínám se bát – další pilíř mého žebříčku hodnot zborcen.
Další věc je Stařík – bývaly doby, kdy jsme se viděli několikrát týdně, zašli jsme na pivo, někam zajeli, například na motokáry, lasergame atd. Účastnili jsme se party. Zašli do posilovny atd. Zkrátka nebyl jediný týden, kdy jsme se nesešli. Dokonce když jsem loňské léto trávil v zahraničí, tak jsme se viděli častěji než teď. Protože teď já mám výše zmíněné povinnosti, stařík si dal za svůj privátní cíl zhuntovat si zdraví a vypadat jako pětačtyřicetiletý ještě před třicítkou. To znamená, že jeho život se rozprostírá mezi prací, prací na stavbě, prací při opravě aut a házenou. Zábava připadá na ty krátké chvíle během přesunu autem mezi pracovišti. V neděli jsme se viděli poprvé za 3 týdny na hodinu. A to jsme si možná před rokem říkali, že přece neskončíme jako naši otcové, kteří si na sebe najdou čas jednou za rok kolem Vánoc. S takovou tendencí jsme na nejlepší cestě.
Poslední věcí tohoto článku, který možná působí smutně, i přesto, že jsem se snažil ho pojmout pouze jako vtipný komentář, je Voden, respektive pan Roman V, jenž se takovou přezdívkou ještě před nedávnem mohl honosit. Tento člověk, jak jistě někteří víte, byl schopen nespat 3 noci, jen aby dokázal, že vydrží pít 72 hodin v kuse. Téměř vyhrál soutěž v chlastání piva a to vlastně ani nesoutěžil. Považoval ženské jen za nutné zlo, které by se v životě nemělo udržet déle, než dobu potřebnou pro sexuální akt. Člověk který byl ochoten vypít 4 litry mléka, jen aby se pozvracel. Člověk, kterého nejvyšším cílem na conu bylo kohokoli, kdo se odvážil ve 4 ráno spát, probudit a donutit ho ke koupeli v přilehlých vodních nádržích. A mohl bych pokračovat prakticky jakkoli dlouho. Tento člověk si našel přítelkyni. Rád bych řekl slečnu, ale spíše bych použil slovo, udržovanou dámu zralého věku. Najednou se začaly objevovat na jeho facebookovém profilu fotky s ořezem do srdíčka, na Conech po Vodenovi ani památky, noční telefonáty z akcí skončily. Naplánované výlety za kamarády se neuskutečnily. Místo toho jsou projížďky na kole, zájezdy do Alp a dobrovolničtí pro katolické tábory pro sociálně znevýhodněné děti.
Čtyři základní pilíře mého života padly, co přijde dál, se neodvážím předpokládat. Musím jen doufat, že nakonec se vše obrátí ke starému a dobrému stereotypu.
To by bylo asi tak vše, co jsem chtěl říct.
PS: A příště vám napíšu o všech lidech, co mě serou. Počínaje lidmi, co tráví u bankomatu víc než 45s a lidmi, co na dovolené v Chorvatsku vyfotí 35000 fotek, které vám mají v plánu ukázat, konče.
PPS: A co je zase smutné – prakticky jsem už několik měsíců nepoužil slovo ósm, které původně bylo nosným prvkem tohoto blogu. Z toho si můžete udělat obrázek, jak vážná situace panuje. :D