Budjikův blog, bejby!

Pár hodin před psaním tohoto článku jsem se vytočil u diskuse pod článkem o hře Mass Effect 2, kde spousta lidí kritizuje nový herní systém, který rezignuje na klasické prvky RPG, respektive ho ani tak nekritizuje, jako spíš neinformovaně nadává na to, jak je ta hra „pro děcka“ a „že to je to zjednodušování dnešních her“ a „ať jdou do prdele“.
Proto jsem si řekl, že by možná bylo dobré si připomenout, co to vlastně to RPG znamená a jak jsme se od hry na hrdiny dostali k dnešnímu (či spíše už včerejšímu) pohledu na to, co je RPG.
Hned na začátku je třeba rozšifrovat onu zkratku RPG – Role Playing Game. V překladu hra, jejíž hlavní náplní je vžít se a hrát danou roli. V přeneseném a zavedeném významu  – hra na hrdinu. Už název tedy jasně napovídá, co je v RPG nejdůležitější. Nejsou to tabulky a stovky schopností, ale rozvoj hrdiny především po duchovní a emocionální stránce.
Vraťme se však do historie. RPG hry začaly jako hry s tužkou a papírem. Vzpomeňme na několikrát modernizovaná pravidla D&D (AD&D). A právě tady najdeme ono podhoubí dnešní pokroucené myšlenky, že RPG je pouze o tabulkách, házením kostkou a složitém systému. V době vzniku těchto stolních verzí RPG neexistovaly současné počítače a konzole, lidé si tedy museli vystačit s vlastní fantazií, tužkou a papírem. Pokud byli hráči přátelé, které prostě jen bavilo si sednout a společně si vyprávět dobrodružství, nebylo potřeba žádných pravidel, každý znal hranice svých postav a snažil se jich držet. Jednalo se o opravdový role playing. Nicméně tento systém je neudržitelný, pokud chcete hru více zobecnit a zpřístupnit všem. Potřebujete hranice, jelikož nezodpovídáte za hráče a chcete udržet kvalitu. Proto jsou potřeba pravidla, a tak vznikla ta první. Kostky začaly simulovat princip náhody, který je toliko potřebný a toliko nedosažitelný pokud se hra odehrává pouze ve vlastní fantazii. Zároveň je potřeba zaručit, že se hráč bude chovat racionálně a úměrně svým zkušenostem – proto tedy vznikl onen systém úrovní a zkušenostních bodů, stejně jako systém schopností kouzel a dovedností. Jedině tak zaručíte, že téměř každý hráč (chtíc pro svou postavu to nejlepší) nebude začínat jako supersilný mág schopný v boji na meče porazit i nejsilnějšího bojovníka v kraji. Taková hra by neměla smysl a nemohla by hráče motivovat ke zlepšení. Jediné, co by ho v takovém případě motivovalo je příběh, nicméně ani ten nedokážete zaručit, pokud jej má vyprávět hráčův kamarád.
Tak tedy vznikl onen systém složitých pravidel a tabulek. Doba ale postoupila, počítače dozrály do fáze, kdy byly schopny zobrazit to, co si hráči do té doby jen vyprávěli. Nicméně počítače nebyly na takové úrovni, aby mohly eliminovat princip náhody a reflektovat zlepšování hráčových schopností. Vývojáři tedy pro své hry adaptovali pravidla z původních stolních herních systémů, či se jimi inspirovali k vytvoření svých vlastních. Tak tedy vzniklo to, co mnozí z nás považují za zlatý věk RPG. Sám si z této éry spoustu her pamatuji a s chutí zahraji, ale upřímně – ani jednu kvůli jejímu hernímu systému, nýbrž kvůli jejich příběhům. Příběh je totiž to, co dělá „erpégéčko“ „erpégéčkem“. V konečném důsledku je vám jedno, jestli se na pozadí v počítači hází kostkou 1k8 nebo 2k10, důležité je, že se vám podaří skolit nepřítele.
Doba opět pokročila a přelom tisíciletí potažmo jeho raná léta přinesly stroje zobrazit naše hry ještě lépe a zase přenechat trochu více prostoru samotnému hráči, který hru ovlivňuje svými vlastními schopnostmi a neschovává se pouze za herní systém.
Nechápejte mě špatně, herní systém je pořád podstatný a jistá pravidla a zákonitosti musí fungovat, stejně jako v realitě se řídíme zákony fyziky, i fantasy či sci-fi svět musí nějak tyto zákony reflektovat, proto musí být v rpg pořád rozlišena účinnost zbraní podle materiálu, či použité munice (či očarování). Další aspekt – a tady už se dostáváme k novému pojetí RPG prezentovaného Bioware u jeho Mass Effect (2) – pokud RPG používá klasický izometrický pohled a je prakticky výhradně ovládáno myší – jsou složitá pravidla na místě, protože by opět nepracoval princip zlepšování schopností. Hráč nebude dělat celou hru nic jinak, a proto by jeho postava stagnovala. Rovněž myší úplně neovlivní sekání mečem ani střelbu. Dostáváme se však už ke hrám, na které je nahlíženo plně ve 3D z pohledu třetí osoby či vlastních očí (ano, byly tu i dříve, ale to ponechme stranou). Sami uznáte, že je frustrující, pokud myší zamíříte na nepřítele, vystřelíte a hra vám napíše „Miss“, byť ten šíp, či projektil musel nutně zasáhnout. Proto je tento systém udržitelný pouze v případě, že primárním stylem boje je souboj z blízka. Vynikající aplikaci tohoto systému můžeme vidět například u Dragon Age: Origins.
Ovšem Mass Effect (2) je úplně jinou hrou, kde se téměř výhradně střílí projektilovými zbraněmi (což je vzhledem k tomu, kdy se hra odehrává, v pořádku). Jak tady chcete zapojit pokročilý systém? Pokud nepřítele zasáhnete, pak jste jej zasáhli. Můžete se v tom zlepšit (viz rozdíl mezi začátečníkem a pokročilým uživatelem gamepadu, či rozdíl mezi prostým a profi hráčem na myši). Tedy princip zlepšování schopností není omezený na vaši postavu, ale konkrétně na vás hráče. Netrefíte ani stodolu? Pak vaše postava taky ne, byť může být na vysoké úrovni a to samé naopak. Můžete se tak mnohem více zaměřit na příběh. Mass Effect a hlavně jeho druhý díl nám vlastně poksytuje dokonalý RPG zážitek. Možnost volby, jak se bude příběh a osudy lidí ve hře odvíjet nebyla omezena, ba právě naopak. Způsob (nejen vizuální) prezentace je dechberoucí. Nemusíte nutně utrácet své body do schopnosti „kradení“, abyste otevřeli každou bednu. Máte jednoduché hackovací minihry. Nejste v nich dobří? Pak ani vaše postava nebude a nebudete mít kredity navíc. Rozhodně spravedlivější systém, než abyste byli úplně leví a jen díky tomu, že máte v tabulkách „Kradení +10“ otevřeli každý trezor. Postavu už vám neurčuje systém, ale vy sami. Systém jen reflektuje vaše činnosti a odměňuje vás lepšími předměty či možnostmi upgradu věcí, které už z pozie za monitorem neovlivníte – například sílu zbraní, či průraznost brnění.
A právě proto považuji Mass Effect 2 za obrovský krok kupředu a je smutné, že dnes RPG chápeme jenom jako možnost vylepšování schopností postavy a tak se jím může pyšnit kdejaká hra, která s role playingem nemá nic společného.